Život holky ze zámku 2

SYNOVA NEPOSLUŠNOST (88/1)

Vrátila jsem se po Edvardově vyprovodění zpátky do salónku, kde jsem si nalila druhý šálek kávy. S úlevou jsem se sesunula do křesílka a zavřela oči. Nezůstala jsem však sama dlouho. Do dveří vešel Kristián a na chvíli se zastavil. Poté beze slova zavřel a posadil se na místo, ve kterém před tím seděla má návštěva. "Dáš si také kávu?" prořízla jsem ticho.

"Ne." odsekl. Svraštila jsem obočí. Tohle se mi nelíbí.

"Máš dnes něco v plánu?"

"Ne."

"Neuděláme si projížďku na koni?"

"Ne."

"Kristiáne, co je? Co se ti zase děje?" nevydržela jsem to.

"Proč jsi sem pozvala svého bývalého snoubence?"

"Potřebovala jsem právní pomoc."

"V jaké věci?" zajímal se, aniž by mě nechal domluvit.

"Právě jsem ti to chtěla říct. Chci napsat dům na Alexandra a předat jeho spravování oficiálně na Radana, správcova syna."

"Proč jsi mi o tom neřekla? Pomohl bych ti a rozhodně bych na to pozval někoho jiného."

"Říkala jsem ti o tom, že se sem přestěhujeme. Na co někoho jiného?"

"Upřímně, vadí mi, že je to právě on!"

"Proboha, nebuď zaujatý."

"Že s ním mám problém já je jedna věc, ale že potom, co ti udělal, jak se k tobě jeho rodina zachovala, ho ještě obhajuješ, přátelíčkuješ a vyloženě po něm lezeš, tak to je moc!"

"Lezu? Kdo po kom leze?"

"Viděl jsem vás ze schodů, celé jsem to sledoval. Takové až moc vřelé přivítání."

"Moc vřelé?"

"Políbila jsi ho! To je dostačující a velmi alarmující!"

"Co blázníš, prosím tě? Co se stalo, stalo se. Vyříkali jsme si to a jsme i nadále přátelé. Přeháníš, dala jsem mu jen letmou pusu na tvář, na přivítanou. Chceš se hádat nebo proč vytahuješ tak nepodstatné a hloupé věci?"

"Hádat se? Ne. Jen tě chci obeznámit s tím, že se mi to nelíbí!" zvýšil hlas, zvednul se a hlasitým prásknutím dveří zmizel. V klidu jsem se napila už studené kávy, vrátila hrnek na stůl a vydala se za ním. I kdybych další hodinu seděla v salónku, byl by na tom místě, kde jsem ho našla teď. Stál na konci chodby, naproti otevřeným oknům dokořán, opřený dlaněmi, roztaženýma rukama o parapet a díval se ven, do dvora.

"Kristiáne?" tázala jsem ho, ale neotočil se. Stál jako socha, jen dýchání ho prozrazovalo, že je něco živého. "Možná jsem zachybovala, když jsem ti o jeho návštěvě a mém úmyslu neřekla ani slovo, ale žárlit nemusíš. Ano, k tomu muži jsem něco nějaký čas cítila, byli jsme dokonce zasnoubeni, ale dopadlo to tak jak to dopadlo. Krom čistého přátelství v tom nic není. Už je to dlouho. A navíc... Teď jsem zasnoubená s tebou, budeme se brzy brát. Chceš a budeš dělat otce Alexovi. Tohle už není soutěž. Už nemusíš vymýšlet nějaký plán, abys mě získal. Jsem tvoje, celá tvoje. Období, kdy jsi žárlil a doslova soutěžil jako s Viktorem o mě, jsou už dávno pryč. Jsme dospělí lidé."

"Proč do toho zatahuješ toho šmejda? Kdybys nevyslovila jeho jméno, tak bych ti potvrdil, že jsem to přehnal, že žárlím, zbytečně, omluvil bych se ti. Bylo by zase všechno dobré a možná bychom jeli i na nějaký stupidní výlet, ale tím hnusným jménem jsi všechno zkazila. Víš, kde je problém? Ty Viktora pořád miluješ, jen tak ho od sebe neodstřihneš. Pořád s ním budeš spojená a vždy si najdeš výmluvu, která povede k tomu, že mě budeš lhát a jeho navštěvovat! Vím to! Už jednou jsem ti řekl, abys šla za ním a byla šťastná než abys v mé přítomnosti trpěla. Musel bych se s tím smířit. Se samotou, odmítnutím, opuštěním a především s bolestí, ale aspoň bych věděl, že ty máš to, po čem jsi toužila. Dal jsem ti prsten, ale ten vlastně ještě nic neznamená. Můžeš ho kdykoliv sundat a zahodit. Nemám a nikdy jsem neměl na Viktora, našeho božského Viktora!" začal a přitom se otočil na mě, aby mi tohle všechno mohl vyčíst z očí do očí. Jistě, už mi to říkal. Jak bych mohla zapomenout na ta ostrá slova. Zlomil se ve vteřině, kdy mi to začal povídat. Neměl sílu. Chtěl vyrazit, ale zastoupila jsem mu cestu. Tahle to nemůže skončit.