Život holky ze zámku 2

KRVÁCEJÍCÍ SRDCE (80/1)

Tři dny na to, co jsem si nezdvořile vyslechla rozhovor mezi Kristiánem a jeho otcem, jsme se domluvili na zásnubní slavnosti. Přípravy vlastně mohly začít, stačilo jen pozvat hosty. Strýček z toho byl moc špatný. Choval se ještě uzavřeněji než před tím. Jestli trávil několik hodin sám na hřbitově, tak nyní tam byl celé dny. Od rána do večera. Se mnou se absolutně nebavil, ignoroval mě. S Kristiánem párkrát toužil navázat kontakt, ale když ho odmítl, vzdal i tu miniaturní snahu. Nikdy bych si nemyslela, že by nám to strýček nepřál, i když na druhou stranu jeho důvodům rozumím.

Alexandrovi jsem měla problém vysvětlit, co se bude dít. Nechápal to anebo jenom nechtěl. Tvrdila jsem mu, že budeme žít společně s Kristiánem. Budeme tvořit rodinu a bude mu dělat částečně tátu, i přesto, že už jednoho má. Dotazoval se, proč mu má strýček dělat tatínka, když je to strýček a proč s námi nemůže být jeho pravý tatínek. Omlouvala jsem to jeho věkem. Jednou to pochopí, jak se ty vztahy mají a snad mě nebude nenávidět, jak jsem si to malovala v těch nejčernějších představách.

-

Bylo teprve ráno, den začínal a vypadalo to, že bude pršet. Mraky se po obloze honily a nevypadalo to vůbec hezky. Bylo brzo, ale už mě vyhledal posel, který mi donesl obří kytici rudých růží! Nejdříve mě zaplavila radost, ale posléze to bylo zděšení. "Od koho to nesete?"

"Pan Viktor mě..." nestačil dopovědět, protože jsem ho zarazila rukou. Tohle mi stačilo. Nebylo dobré, abych si nechávala květiny od cizího muže. No cizího...

"Za co?" pokračovala jsem.

"Neříkal." odvětil a zmizel na můj pokyn. Nešlo mi to do hlavy, proč by mi je posílal? Myslela jsem, že se ode mě distancoval. A taky, že mě už přeci nezajímá! Samozřejmě, nezajímá mě, ale tohle by mi moje zvědavost neodpustila. Jelikož bylo příliš brzo, ostatní v poklidu spali, rozhodla jsem se pro rychlou akci. Nechala jsem si připravit kočár. Ty růže mu vrátím. Musím. Tohle není správné. Kristián se nemusí o ničem dozvědět. Akorát by se rozzlobil. 'Taky není správné jezdit za Viktorem, a ty to víš.' ozvalo se to malé zlo v mé hlavě. Bude to jen na skok.

-

Jak mě ten pohled na panství deprimoval. Kolikrát jsem si slíbila, že už sem nevkročím? A kolikrát jsem to porušila? Kolik mizerných dnů jsem tu promarnila?! Kolem dokola mě obklopovalo ticho. V ložnici nebude, když už stačil jednat tak brzo. To nebyl jeho styl. Spoléhám na pracovnu. Jemně jsem zaťukala a hned vstoupila, aniž bych čekala na vyzvání. Opravdu tam byl, obklopen lejstry, ale evidentně překvapený, když na mě hleděl. "Johano?"

"Za co?" otázala jsem se a položila mu na stůl puget. Na rtech mu tančil úsměv.

"Tahle je jako poděkování za záchranu života."

"Cože?"

"U Oldřicha. Jak ses zachovala. To bylo chvály hodné a statečné. Jsem ti zavázaný. Ber to jako dík. Věř, že je to, to nejmenší, co můžu udělat." a úsměv zmizel.

"Nemáš zač, ale nemůžeš mi posílat kytky!"

"Proč? Bojíš se snad, že by se Kristián dozvěděl, že jsou ode mě?" trefil se přímo do černého! Rozhlédla jsem se po stole, v čem se hrabe tak brzo. Jediné, co mě zaujalo byla sklenice s nějakým burbonem a vedle toho se povalovaly bílé prášky. On zase bere léky? Nikdy jsem se nedozvěděla na co a proč vlastně? Nikdy mi to neřekl, střežil to jako to největší tajemství na světě. Pozorně jsem si ho prohlédla. Oči zarudlé možná lehce nateklé a příšerné kruhy pod nimi. Ten několik nocí nezamhouřil oko. Co se to s ním děje? Je nemocný? 'Je nemocný, a to na hlavu!' Mlč!