Život holky ze zámku 2

ROZMLUVA (92)

Bylo mi jasné, že si musím promluvit s Kristiánem, přes to všechno, co se stalo, tak už vážně musíme. Čas se nám krátí - mě se krátí. A jako strašáka mi dělají bílé svatební šaty, na které jsem zírala ze své postele. Byla jsem pevně rozhodnutá, alespoň jsem si to myslela... a pak stačí potkat Viktora, který mi toho tolika řekne a se mnou to dokáže zamávat, aniž bych mrkla. Ta jeho slova mě vzala a nebylo to poprvé. Kolikrát se mi tahle otevřel, co se vrátil ze záhrobí. Tak moc se mi ta slova zařezávají do mozku i do srdce, že úplně cítím tu bolest nerozhodnosti, obav - selhávám, krvácím. Začínám váhat, pochybovat. Dělám chybu. To je nad slunce jasné, ale otázkou je, u koho ta chyba nastane. Jestli u Viktora, ke kterému se nevrátím anebo u Kristiána, kterého si vezmu za manžela.

Večer jsem nemohla usnout a když už se mi to povedlo, zjistila jsem, že je zase čas vstávat. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Byla jsem z toho unavená, hrozně unavená. Jestli přežiju tohle, tak musím už všechno. Je to opravdu vysilující, když člověk neví. Rychle, jak jen to šlo, jsem se zkulturnila a provedla základní prvky hygieny. Cítila jsem, že mě z nedostatku spánku začíná pobolívat hlava - skvělé. Vyrazila jsem si na snídani, kde tentokrát byli všichni obyvatelé domu. Kristián se na mě ani nepodíval, ani mi neoplatil pozdrav. Strýček se zanedlouho odtrhl, že odjíždí za tetičkou a Amálka s Alexem zmizeli také. Nebyli jsme v jídelně sami ani pět minut a už se zvedal k odchodu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zaútočila jsem. Měla jsem strach, ale měla jsem toho taky už dost.

"Co prosím?" zněl překvapeně, ale taky naštvaně.

"Vyhýbáš se mi, ignoruješ mě, nemluvíš se mnou." objasnila jsem mu problematiku.

"Mám důvod."

"Chceš říct, že mi nevěříš?"

"Chci říct, že pokaždé, když se setkáš s tím hajzlem, tak se něco stane. Něco ti řekne, poštve tě proti mě nebo tě jednoduše políbí!"

"To není pravda."

"Ne?! Ani prsty na rukou by mi nestačili, kdybych ti měl vyjmenovávat všechny podobné situace, co už máme za sebou!"

"Kristiáne, mě tohle nebaví. Nelíbí se mi, když mě považuješ za tu špatnou, když se mnou nemluvíš a myslíš si, že ti to snad dělám naschvál!"

"A neděláš snad? Baví tě mě provokovat!"

"Ne, to teda nedělám a už vůbec tě neprovokuju!"

"Pff. Johano, upřímně, myslíš si, že nevím, co jsem ti řekl předevčírem? Já si to pamatuju a taky si pamatuju, že jsi mi nebyla schopná odpovědět. A bohužel taky vím, že ses od něho nechala políbit a hned, jak tvrdíš ses neodtáhla. Na to tě znám až moc dobře. Miluješ ho, takže se tě ptám naposledy - má ta svatba vůbec cenu, když tě vlastně nikdy nebudu mít?" zadíval se na mě těma úžasně modrýma očima. Vzmohla jsem se jen na zalapání po dechu. Sakra! Bylo to tady - taková otázka!, a i když jsem jí čekala, zaskočila mě. A doteď jsem nevěděla co říct. "Jestli budeš mlčet ještě chvíli, vyvodím z toho závěr, že si ty šaty obléknout nechceš a ten prsten ode mě zahodíš. Je to opravdu tak těžké mi odpovědět? Je těžké říct, ano, chci se za tebe provdat, protože k tobě něco cítím - něco velmi silného, že mi opětuješ takovou lásku jako já k tobě? Anebo jen říct, máš pravdu, Kristiáne, ta svatba je zbytečná, protože miluju někoho jiného, za to tebe mám jen za hloupého příbuzného, se kterým nemůžu vychovávat svoje dítě. Že nejsem ten pravý, komu patří tvoje srdce? Co na tom je tak, do hajzlu těžkýho?!" zakřičel a pěstí bouchnul do stolu, ke kterému si zase sednul. Lhala bych, kdybych řekla, že mě pořádně nevyděsil svým náhlým přívalem emocí. Věděla jsem, že musím konečně promluvit, ale... ještě potřebuju čas, musím si to promyslet!