Život holky ze zámku 2

VÝBĚR (56)

Nemohla jsem následně usnout, díky Bohu!, byla jsem vyspalá dostatečně. Dlouho jsem přemýšlela, pořád jsem každou situaci otáčena na rub a líc. Výsledek? Nulový. Nic se mi nepodařilo vyřešit. Zanedlouho se rozednělo a ani jsem se nenaděla, přišla služka, aby mě vyzvala ke snídani. Bylo mi podstatně lépe, ale cítila jsem se stále nějak nemocně.

Aspoň, že ta hlava už nebolí. Převlékla jsem se do obyčejných šatů, sčesala vlasy do culíku a vydala se na snídani.

"Neměla by jste být v posteli? Vždyť jste nemocná. Jak je vám?" ozvalo se mi za zády. Vladěna.

"Už mi je podstatně lépe, děkuji za péči." odvětila jsem. "Kdepak je pan Kristián?" pokračovala jsem.

"Kdo?" udivila se.

"Můj bratranec, přijel včera pozdě večer. Přespal tu." upřesnila jsem a už mě napadala myšlenka, že potají odjel. To bych asi neunesla.

"Promiňte, tak o něm nevím, rozhodně jsem ho neviděla. Běžte se nasnídat." řekla a zmizela za rohem. Uvažovala jsem o tom, zda by byl vážně schopný odjet beze slova. Však odpovědí mi byla vzpomínka, že to již udělal a ne jednou. Modlila jsem se, aby to nebyla pravda. Utíkala jsem do jídelny. Nikdo nikde. Nemohl odjet! Otočila jsem se na podpatku a vydala se do pokoje, kde spával. Nic. Uklizeno, ustláno. Slzy jsem měla na krajíčku. Ne, ne, ne!

Šla jsem zpět do jídelny, jak zpráskaný pes. Nalila si bílou kávu a ukusovala pečivo s máslem. Měla jsem děsný hlad, ale nějak jsem ztratila chuť. Jak mi to mohl udělat? Přežvykovala jsem a ani nevím jak to do mě padalo. Z ničeho nic se otevřely dveře, vzhlédla jsem. Bože.

"Dobré ráno." promluvil.

"Dobré ráno?! Kristiáne, myslela jsem si, že jsi odjel! Myslela jsem, že jsi mě opustil. Nemohla jsem tě nikde najít, kde jsi byl?"

"Venku."

"Venku? To je vše?"

"Johano, proč vyšiluješ? Zatím jsem nikam neodjel." vyjel lehce podrážděně. Hleděla jsem na něj a raději už nic neřekla. Postavil se k oknu a pozoroval dění za sklem. Neměla jsem tušení co přijde nebo jak to bude vypadat. V klidu jsem dosnídala.

"Jak to teď bude?" prolomil ticho Kristián.

"Co máš na mysli konkrétně?"

"Všechno mám na mysli, proboha Johano! Je mi zle, jsem naštvaný a taky zklamaný. Nevím, co mám od tebe očekávat."

"Mám tě ráda, miluji tě. Hlavně neodjížděj někam na cesty. Zůstaň tu se mnou. Dej mi čas, čas na rozmyšlenou."

"Čas na rozmyšlenou? Na co? Řeš to hned. Mám starosti. Celou noc jsem nespal. Včera, teda dnes jsme to probírali. Nemiluješ mě, ani si mě nevezmeš. Chceš jen jeho. Takže tuhle milosrdnou lež si nech!"

"Nechci se hádat hned po ránu." namítla jsem.

"To není hádání. Chci jen vědět na čem jsem. A co se vůbec ptám, je to nad slunce jasné! Já tahle nemůžu žít. Nemůžu ani nechci. Musí to skončit!" prohlásil pevně.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se lehce vyděšeně. Otočil se na mě s vážným pohledem. Jeho modré oči šlehly ledovým bičem.

"Proč se, sakra, od něj už neodstřihneš? Sama ses přesvědčila, že tě už nechce, že už k tobě nic necítí, opustil tě!"

"Je to můj manžel." chabě jsem se bránila.

"Manžel. Tsss!"

"Kristiáne, já..." nedořekla jsem.

"Johano, mlč a poslouchej. Ačkoli se zdám silný, tak ty jsi moje velká slabina. Proto, si musíme vše ujasnit, napravit a konečně se rozhodnout. I když tě pořád nechápu, proč lpíš na něm, když ti jasně dal najevo, že jsi pro něj zbytečná. Musíš si vybrat, jednou pro vždy!"

"Vybrat?" nerozuměla jsem tomu.

"Ano, vybrat. Mezi mnou a Viktorem. Komu daruješ své srdce."

"To nemyslíš vážně?!"

"Zcela vážně!" řekl pevným, cizím hlasem. Koukala jsem na něj... přišel na mě nával horka, začalo se mi zase těžce dýchat. Panika mě chytla do svých spárů. Zamotala se mi hlava, ale naštěstí to hned přešlo, ještě, že jsem seděla. Nedala jsem na sobě nic znát. Zachovala jsem klid. "Je ti dobře?" otázal se. Asi to poznal.

"Zcela dobře. Líp mi ještě nebylo." odvětila jsem ironicky, vstala a odešla z jídelny. Nechala jsem ho tam, jen tak stát a bylo mi to jedno. Prý si musím vybrat, pff... a jak asi?! Vím, jedna možnost tu je, je očividná, ale já se nechci vzdát! To je ten problém, nejdříve chci všechno vědět, rozumět tomu, pochopit to a pak si mohu vybírat. Musím se vydat znovu za Viktorem, chci jen slyšet ten jeho příběh. Nic víc.

Potkala jsem podkoního Mojmíra a nařídila mu, ať mi připraví kočár. Mezi tím jsem se šla do pokoje převléknout. Chtěla jsem se mu líbit, i když nevím, zda to má ještě cenu a zda to zapůsobí. Vybrala jsem si bílo-červené šaty s dlouhými rukávy z červené krajky. Vlasy vyčesala do drdolu a převázala červenou stuhou. Trochu se přišmrncla líčidly a bylo. Aspoň jsem nebyla tak bledá. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a vydala se na cestu. Ještě v hale mě zadržel Kristián.

"Kam to jedeš tahle vymóděná?"

"Za Viktorem." odpověděla jsem přímo, nač mu lhát?

"Takže sis už vybrala?!" odvětil nasupeně.

"Ne, nevybrala."

"Tak proč za ním jedeš?"

"Nechceš mi dát náhodou nějaké ultimátum?!" vyjela jsem na něj, už jsem to nemohla vydržet.

"Ano, nejradši bych ti ho dal! Ale nebylo by to správné. A teď mi odpověz, proč jedeš za ním?"

"Jen pro odpovědi. Snad mi je dá, když ty ne!"

"Nevím, co si představuješ, že ti řekne."

"Pravdu! Co taky jiného? Nenapadá mě jediný rozumný důvod, proč by ještě teď lhal, když už se světu odhalil, že žije."

"Fajn, a co já? Už můžu odjet? Už ti to nebude vadit? Už přežiješ tu samotu?" vpálil mi do obličeje.

"Proč na mě útočíš?" zeptala jsem se bez jakékoli bojovnosti. Pomalu jsem to vzdávala. "Nechci se s tebou hádat, vždyť to víš! Samozřejmě, že nemáš odjíždět, bude mi to vadit a nepřežiju tu samotu. Nic na tom co jsem v noci řekla se nemění. Jen chci znát pravdu, nevím, co v tom vidíš?!" pokračovala jsem.

"Co v tom vidím... to myslíš vážně? Nelíbí se mi, že za ním chceš jet. Prostě..." nedopověděl.

"Prostě žárlíš." doplnila jsem za něj. Podíval se na mě drsným pohledem, však po pár mrknutích se proměnil v zoufalý. Na čele se mu tvořily vrásky. Trefila jsem do černého.

"Má to cenu? To ti na tom tak záleží? Nemůžeš prostě minulost nechat minulostí?"

"Podívej se mi do očí a odpověz si sám."

"Tak ho pozdravuj a vyřiď mu, ať shnije v pekle!" procedil skrze zuby, otočil se na patě a zmizel za nejbližšími dveřmi s hlasitým třísknutím. Chvilku jsem tam postávala, hlasitě si povzdechla. Činím vůbec dobře? Už jsem se rozhodla. Musím za ním znovu jet! Už se jen tak nedám rozhodit, už se nenechám vyhnat. Dokud mě nevyslechne a nedá mi to, po čem toužím, tak se mě jen tak nezbaví! Z myšlenek mě vytrhla rána, jen to zacinkalo. Jako by se rozbilo nějaké sklo. Rána vyšla z pokoje, kde před minutou zmizel Kristián. Ach jo...

Raději jsem hned nasedla do připraveného kočáru s posledními slovy, ať na mě nikdo s ničím nečeká, a konečně jsem vyrazila. Cestu jsem ani nevnímala, byla to spíše taková kulisa, pro mé myšlenky. Pořád jsem si připravovala řeč a představovala, jak to bude probíhat, ale přitom jsem neměla absolutně ponětí o provedení. Nesmím selhat!