NEKO

III.

Celé dlouhé hodiny jsem postával nebo posedával na prostranství ohraničeném barevnými stánky. Chybělo tu hlavní pódium, na kterém by se střídali řečníci, jak to obvykle bývá na podobných akcích. Organizátoři prý chtěli, aby tohle shromáždění bylo více kontaktní, takže politici se potulovali mezi návštěvníky a diskutovali. Tedy spíše se vnucovali, občas překřičovali a hlavně otravovali.

Filip byl věčně v trapu, jak se snažil najednou zaznamenat veškeré dění. Mapoval postoje politiků i voličů kvůli své vlastní akademické práci. Podrazák jeden. Hlavně že on bude mít svou práci do školy splněnou.

Nudil jsem se, tak jsem se rozhodl vydat se na další obchůzku kolem tržiště – neměl jsem žádný cíl, jen jsem si chtěl protáhnout nohy.

Byly tu desítky, ne-li stovky lidí. Celý ten barevný a hlavně hlasitý mumraj mi způsoboval migrénu. Opatrně jsem se vyhýbal kroužkům kolem politiků a obzvláště opatrně obcházel osamoceně stojící lidi – bylo tu nebezpečí, že jsou to nezaměstnaní agitátoři, kteří číhají na ubohou oběť, které by vykecali díru do hlavy.

Přemýšlel jsem, na co mám chuť z nabízeného občerstvení ve stáncích s jídlem. Nic mě nelákalo, ale žaludek mi začínal připomínat, že měl naposledy snídani. Chodil jsem tak dokola a rozhlížel se, jestli neuvidím Filipa – můj oběd měl být přece jen na něj.

Filipa jsem nenašel. Zato jsem si všiml někoho úplně jiného. Někoho, kdo by se mohl postarat o jiný typ hladu, který ve mně hlodal.

Zahlédl jsem ho koutkem oka a instinktivně se otočil.

Stál na kraji hloučku diskutujících nadpřirozených, dost blízko, aby mohl zareagovat na přímé dotazy, ale dost daleko, aby nebyl centrem pozornosti.

Byl nádherný. Vysoký, statný. Blond vlasy po ramena s tmavšími proužky melíru rámovaly ostře řezanou tvář predátora. Na dálku jsem nerozpoznal barvu očí, to však nenarušovalo krásu vystouplých lícních kostí, úzkého nosu a překvapivě plných rtů.

Tenhle muž byl alfa.

Neřekl bych, že je to byl vlkodlak. Na to nebyl dost, no... Psí.

Můj odhad byl kočkodlak. Nějaké mocné a nejspíš vzácné plemeno. Lev? Leopard? Možná puma.

Nesměle jsem si ho prohlížel od nohou oblečených do tmavých kalhot, přes štíhlý pas a široká ramena po úchvatnou tvář. Několikrát jsem odvrátil zrak, ale pokaždé se můj pohled k němu vrátil.

Při posledním nesmělém kouknutí jsem zjistil, že nejsem jediný, kdo projevil zájem. Navázali jsme oční kontakt, který ani jeden z nás nechtěl porušit. Vzdouvala se ve mně touha jen těžko potlačitelná. Zrychloval se mi tep a krátil dech jen při pohledu na jeho majestátné tělo. Nevěděl jsem kdo to je, ani co tu dělá, nikdy předtím jsem ho neviděl, ale bylo mi zcela jasné, že ho chci. A podle jeho pohledu i on chtěl mě.

Už jsem se chystal k němu zamířit a navázat nenucenou konverzaci, když se ke mně přiřítil Filip s miskami grilované zeleniny a čerstvým grahamovým chlebem. Přestože jsem měl opravdu hlad, nemohl si vybrat horší chvíli.

Když jsem se otočil zpátky k neznámému, už na svém místě nestál. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nikde jsem ho neviděl. Naštvaně jsem si vzal od Filipa jídlo a nepřítomně poslouchal jeho předběžné analýzy budoucího politického vývoje.

Podobně nudně pokračoval zbytek dne. Byl jsem více než šťastný, když se pomalu setmělo a meeting byl ukončen. Strávil jsem tu skoro osm hodin. Osm hodin promarněného času. Už nikdy si nebudu hrát na podobný druh socializace. Všichni a obzvláště Filip ví, jak nesnáším politiku. Tohle byla první a poslední předvolební akce, které jsem se zúčastnil.

Už svítily lampy, když jsem se rozhodl opustit tržnici. Stánkaři dávno pozavírali své krámky a skupinky diskutérů se rozcházely. Znovu jsem našel Filipa, který nadšeně sbíral letáky od opozdilých politiků, se kterými neměl čas si během dne promluvit. Rozloučil jsem se s ním, což prakticky ani nevnímal, a zamířil domů.

Znal jsem tenhle trh jako svoje boty, protože to bylo nejbližší místo, kde se podobné akce daly konat – vlastně jakékoli větší akce nadpřirozených. Byl jsem tady proto už asi stokrát za posledních pár let. Vzal jsem to proto cestou podél místního svatostánku, na který těsně přiléhala soudní budova. Byl to jeden z průchodů do lidského světa.

Ulička to byla úzká, sotva dva metry široká a prakticky neosvětlená – proto jí prakticky nikdo nepoužíval. Pravda je, že jen málokdo o ní věděl, a ti, kteří o ní věděli, se jí radši vyhnuli a opouštěli tržiště jednou ze dvou velkých bran. Pověrčiví strašpytlové.

Já s touhle cestou nikdy problém neměl. Nevyskočil na mě žádný bandita, nenalepila se na mě bílá paní ani bezhlavý rytíř.

Dnes poprvé se mě zmocnily obavy, když jsem tudy procházel.

Vzduch byl teplý, prosycený vůní jara, ale stejně se v něm vznášelo těžko popsatelné napětí, jakoby se mělo stát něco neočekávaného.

Zničehonic se přede mnou objevila temná postava a mě přejel po zádech mráz.

Tohohle muže jsem dneska už zahlédl, tím jsem si byl jistý.

Krokza krokem jsme se k sobě přibližovali. Já opatrně našlapoval, on kráčelrázně a sebevědomě...