NEKO

XXXIX.

Neko byl s návštěvou mých rodičů spokojený. Já tolik ne.

Tedy byl jsem rád, že Neka všichni tak dobře přijali, ale byl jsem nesvůj z toho, co jsem se dozvěděl o minulosti svého druha. Nevěděl jsem, jestli o tom mám sám začít mluvit, jestli bych se měl zeptat, zda je moje domněnka pravdivá, nebo si jen něco představuju.

Celou cestu zpátky jsem mlčel a stejně tak Neko. Přece jen jsme byli zvyklí v přítomnosti toho druhého být zticha.

Nakonec jsem nic neřekl. Rozhodl jsem se počkat, až bude Neko sám připraven mi o své minulosti a obzvláště o své matce povědět sám. Sice mě pálila otázka, proč vlastně po své biologické matce po tolika letech pátral, ale nechal jsem to být. Na tuhle diskusi budeme mít ještě spoustu času.

Rozloučili jsme se na prahu mého domu – Neko se rozhodl dneska nestrávit noc se mnou. Neptal jsem se proč. Den na to jsme se měli stejně vidět.

Čekala nás návštěva u Nekových rodičů a z toho mi naskakovala husí kůže. S Tygrisem P'Antherou jsem se v minulosti potkal na několika společenských akcích, ale nikdy jsme spolu nemluvili – pozdravy a společenské fráze nepočítám. Pokud jsem někdy potkal jeho ženu, nevybavoval jsem si to.

Celkově jsem nevěděl, co mám čekat. Neko mě sice upozornil, že přestože je jeho otec hlavou rodu, nemají s příbuznými moc blízké vztahy a Tygrisovo postavení je spíše mocenské než sociální, takže když byla řeč o jeho rodině, šlo jen o otce a nevlastní matku. A jen s nimi jsme se měli setkat.

Ohledně téhle návštěvy jsem si byl jistý jen jednou věcí – bude diametrálně odlišná od setkání s mou rodinou. A já navíc nejsem politik, takže se nebudu moct jako Neko z nepříjemné situace vykecat. Nezbývalo mi než se spolehnout na Neka, že kdyby šlo do tuhého, dostane mě odtamtud živého a zdravého. Přece jen jsem šel téměř doslova do jámy lvové.

Dlouho jsem váhal nad tím, co si na sebe obléci, ale podle toho, jakou pověst měl Tygris P'Anthera i podle toho, co jsem se útržkovitě dozvěděl od Neka jsem zvolil formální oblečení, jako bych šel na svatbu – nebo přesněji řečeno na pohřeb.

Neko mě vyzvedl stejně jako předchozího dne. Opět mě po bohužel jen krátkém polibku usadil do svého luxusního auta a jen tak na půl úst mi sdělil, že má v plánu dnes večer u mě zůstat. Bral jsem to jako potvrzení, že i on očekává tragický průběh večeře, po kterém budu potřebovat utěšit.

Krátká cesta k sídlu P'Antherů mi nestačila na to, abych se psychicky připravil. Myslím, že na to by mi nestačil ani zbytek života. Jediné, co mi zbylo, bylo připravit se na neočekávané.

V sídle P'Antherů jsem nikdy nebyl, ale stejně jako sídlo mé rodiny šlo de facto o palác - budova přece musí odrážet postavení svých majitelů, ne? Bylo to sídlo monstrózních rozměrů, které už zvenku připomínalo muzeum a vnitřní vybavení tento dojem potvrzovalo.

Nekovi rodiče na nás čekali v přijímacím salonu.

Překvapila mě Nekova nevlastní matka. Iris byla vysoká vznešená žena dokonale doplňující svého manžela coby aristokratického páru. Osobní setkání s ní však bylo ledové jako arktický vítr. Jako královna dokonce i kráčela – vznešeně, ale mocně jako lvice vědoma si svého nadřazeného postavení nade vším a nade všemi, kteří jí obklopovali. Nebyla to na první pohled krasavice, měla jakoby protáhlou tvář s vystouplými lícními kostmi, vysoké čelo, dlouhý nos, podle mě příliš úzké rty a hluboké tmavé oči – přesto v ní byla jistá uhrančivost, která poutala pozornost.

Tygris byl na rozdíl od své ženy podsaditý, s širokými rameny a mohutným hrudníkem. Tygris byl rysy svého obličeje hodně podobný svému synu, respektive Neko byl podobný svému otci. Jen jejich oči se výrazně lišily jak tvarem, tak barvou. Ty Tygrisovy byly oválné, zatímco Nekovy byly spíše mandlové. Tygrisovy byly hnědé, skoro až černé, zatímco Nekovy medově zlaté. Hádal jsem, že oči má Neko po své biologické matce.

Stačili jsme se jen zběžně pozdravit a prohodit pár zdvořilostních frází, když přišel sluha ve fraku oznámit, že se podává večeře.

Majordomus nás uvedl do sálu, který svou rozlehlostí spíše než jídelnu připomínal taneční sál, kam zmatený designér postavil dlouhý stůl pro dvacet lidí a odpovídající počet židlí. Stůl zakrýval bílý ubrus a byly na něm tři svícny. Prostřeno bylo podivně – na obou koncích a dva sety uprostřed stolu naproti sobě.

Neko mě nasměroval k místu uprostřed stolu a galantně mi odsunul židli. Sám pak dlouhými kroky obešel stůl a posadil se naproti mně. Tygris se usadil na konec stolu po mé pravici, jeho žena na konec po mé levici. Bylo mi jasné, že pokud se mě budou na něco ptát, budu muset skoro křičet, aby k nim můj hlas dolehl – nehledě na to, že pokud se na ně při té odpovědi budu chtít dívat, skoro si vykroutím krk.

Večeře byla nepříjemná. Jídlo nebylo špatné, ale kvůli napětí ve vzduchu jsem ho přežvykoval jako houžev a v žaludku se mi měnilo na kamení. Pozitivem bylo, že výslech se nekonal – Tygris mi položil pár obecných otázek, jako jestli jsem opravdu nejmladším členem rodiny Eugenů, jak dlouho budu ještě studovat a jaké jsou mé plány po vystudování. Moje krátké odpovědi jako: Ano, ještě rok a budu se ucházet o místo v SAVÚ, mu bohatě stačily.

Nedivil jsem se, že Neko ve dvanácti letech dobrovolně zvolil internátní školu a domů se už natrvalo nevrátil. Jak jen mohl, koupil si vlastní byt – což vzhledem k rodinnému jmění nebylo nic obtížného – a do tohoto domu k rodičům chodil jen na povinné zdvořilostní návštěvy.

Tygris se nezdál být tolik odtažitý jako jeho žena. Přestože jeho hlas zněl chladně a jeho otázky a postřehy byly strohé, dalo se mezi řádky vyčíst, že má o syna upřímný zájem a starost. Jeho žena prakticky nepromluvila jediného slova, nebyla-li přímo tázána. Skoro se zdálo, že Neko je pro ni míň než vzduch a to, že si našel druha a přišel jí ho představit, jí otravovalo.

Měl jsem pravdu: návštěvy mé a Nekovy rodiny byly tak diametrálně rozdílné, že se ani nedaly srovnávat. Bylo to jako navštívit peting zoo a muzeum prehistorických zvířat – víte co tím myslím?

Pomalu a jistě jsem začínal chápat, proč dvacetiletý Neko toužilnajít svou biologickou matku, přestože se ho vzdala hned po porodu. Hledal alespoňnějaký cit.