NEKO

XIV.

Dnešní kapitola je na oslavu toho, že moje mamka dneska úspěšně absolvovala operaci. Sice je pořád na kapačkách, ale měla by být brzo v pořádku. ☺️

***     ***     ***

Zoufalý krok číslo dvě.

Nedostatek sexuálního uvolnění mi už lezl na mozek, takže jsem musel přistoupit k radikálnímu řešení.

V sobotu večer jsem se vyfikl do svého nejlepšího fraku a vyrazil na večírek do Půlnočního paláce – rezidence patřící klanu upírů, mezi jehož členy patří i hrabě z Nosferatu. Přestože se mělo jednat pouze o společenskou událost, od Filipa jsem věděl, že jde o další z řady politických akcí, o což mi v tuhle chvíli šlo. Naštěstí jsem díky svému rodovému jménu měl dveře otevřené, i když jsem nepotvrdil svou účast, když mi byla pozvánka zaslaná před více než měsícem – chodí mi takových stovky a já je bez rozdílu všechny ignoruji, takže ani tahle nebyla výjimka. Výjimka byla, že jsem pozvání využil a opravdu šel.

Poprvé jsem potkal Neka na volebním meetingu, takže tu byla šance, že bych na něj mohl narazit na dalším předvolebním mecheche, ne?

Přestože jsem neznal jeho jméno ani nic osobního, mohl jsem usuzovat podle celé řady maličkostí, že můj Neko není jen tak někdo. Tak zaprvé je to Alfa, a ti se přirozeně prosadí, ať už pocházejí z jakýchkoli poměrů. Za druhé oblečení, které obvykle nosil, bylo velmi kvalitní a značky na něm prozrazovaly, že v jeho případě tyto poměry nebudou nijak nuzné. A konečně zatřetí fakt, že měl přístup k informacím, které vám neprozradí jen tak někdo na ulici, ale musíte k jejich získání mít dobré styky – ano, narážím na to, že se mu podařilo zjistit, kdo jsem, a navíc si vypůjčit jednu z nejvzácnějších knih na světě, jen proto, aby zapůsobil na kluka, se kterým spí, tedy už zmiňovanou mou maličkost.

Bylo tedy možné, že dostal pozvání i na tento večírek – podle mých dedukcí je tahle pravděpodobnost kolem pětasedmdesáti procent, ale neptejte se mě, jak jsem k tomuto číslu došel. Jestli to pozvání přijal, byla docela jiná otázka...

Jo, já vím, přijít sem kvůli naději, že ho tu najdu, byl výstřel do tmy. Myslím, že jsem se párkrát zmínil o tom, jak moc jsem byl zoufalý.

Hned po příchodu jsem vyhledal číšníka s tácem skleniček a vzal si od něj něco na posilněnou. Věděl jsem, že to budu potřebovat, pokud budu chtít přežít večer plný plkání o mocenských zápasech, nesplnitelných slibech a voličských preferencích.

Postavil jsem se do kouta velkého sálu a pokoušel se mezi přítomnými zahlédnout známou blonďatou hlavu a široká ramena. Neúspěšně.

Někdo ke mně přistoupil tak, že jsem to ani nepostřehl a až cinknutí skleničky o skleničku přesměrovalo mou pozornost. Usmívala se na mě krásná žena s dlouhými tmavými vlasy a mandlovýma očima, které prozrazovaly její asijský původ.

„Tebe bych tady nečekala," Naomi Misora rozšířila úsměv ještě o kousek víc a ten kousek stačil k tomu, aby odhalila dva jako jehly ostré špičáky.

„Ahoj, Naomi," pozdravil jsem jí. Byla pravda, že už jsme se dlouho neviděli. Od doby, co jsem nastoupil na vysokou školu, jsme se moc nepohybovali ve stejných kruzích, což byla škoda, protože jsme si vždycky dobře rozuměli. Nebyli jsme blízcí kamarádi, ale rád jsem jí počítal mezi přátele.

„Koho vyhlížíš?" zeptala se mě, zatímco usrkla ze své skleničky, jejíž obsah byl hustší než mé červené víno, přestože měl skoro stejnou barvu.

Ošil jsem se. Měl bych si dávat pozor, abych nebyl tak okatý. „Jak jsi přišla na to, že někoho vyhlížím?"

„Říkej tomu pozorovací talent."

„Myslel jsem, že po své úspěšné sebevraždě ses vykašlala na policejní práci," pokusil jsem se odvést její pozornost. Věděl jsem, jak moc jí bylo nepříjemné téma její lidské smrti.

Její úsměv ztvrdl, ale nezmizel. „Jsou zvyky, kterých se nezbavíš, ať se snažíš sebevíc."

„A co tu děláš ty?" zkusil jsem jiný úhybný manévr. „Nepatříš přece do Půlnočního klanu. Dala ses snad na politiku?"

„Přemýšlím o změně loajality. Půlnoční klan má mnohem větší naději na zvolení jejich kandidáta než náš a já jsem v sobě objevila nové aspirace. Sice jsem na tom byla názorově podobně jako ty, ale doba se žene vpřed a člověk – promiň upír – se musí umět přizpůsobit. Takže asi máš pravdu, dala jsem se na politiku," pokrčila rameny, jako by tahle změna v jejím životě byla zanedbatelná. „Zpátky ale k tobě. Moc dobře vím, jak tyhle akce nesnášíš, takže jsi musel přijít kvůli někomu důležitému. Zopakuji tedy svou otázku: Koho vyhlížíš?"

Kdyby už nebylo po západu slunce, vážně bych uvažoval nad odestřením těžkých závěsů na oknech. Nechápejte mě špatně, nechtěl bych nikoho konkrétního proměnit v hromádku popela, ale ten rozruch by mě ušetřil trapného vysvětlování.

„Ani nevím, jestli tu je," povzdechl jsem si po chvíli sebezpytování kvůli nevhodným myšlenkám ohledně jistých vražedných sklonů, o kterých jsem nevěděl, že je v sobě mám.

„Viděla jsem seznam pozvaných hostů, mohla bych ti říct, jestli dorazil nebo dorazila," mrkla na mě Naomi.

„Jak jsi mohla vidět seznam hostů? Vždyť-"

Naomi mě zarazila, než jsem mohl pokračovat: „Na to se radši neptej, prostě jsem ho viděla. Takže mi stačí jméno a můžu ti usnadnit hledání."

Zakousl jsem se do vlastního rtu, abych nezaklel nahlas.

Jméno.

Stačiloby jméno.