NEKO

XXXXIV.

Okamžitě jsem vytvořil další dva šípy a zamířil na druhou vlnu útočníků, která se až moc rychle vzpamatovala z šoku, že jim ten malý, méněcenný čaroděj nejen vzdoruje, ale dokonce s nimi i bojuje.

Vytvářel jsem jeden šíp za druhým, ale stále jich bylo na mě příliš mnoho. Musel jsem se proto mezi jednotlivými ranami krýt, což mě značně vyčerpávalo. Na druhou stranou jsem se ujišťoval tím, že co dobře mířená rána, to o protivníka míň, protože po každém mém šípu kočkodlaci padali k zemi a už nevstali. Přecenil jsem energii, kterou jsem získával z ochlazeného vzduchu, protože ta sotva stačila na to, abych vyrovnal vlastní ztrátu tělesného tepla, a proto jsem se rychle unavoval, bojovat jsem však musel pořád dál.

Mířil jsem na horní část jejich trupu, abych zasáhl plíce a srdce, protože bez lásky se sice žít nedá, ale kyslík je taky poměrně důležitý, a když se vám těžko dýchá, moc se vám bojovat nechce. Stejně tak dobře funguje i krátkodobá srdeční arytmie.

Sice jsem nechtěl nikoho z nich omylem zabít, ale neměl jsem předem možnost a vlastně ani způsob, jakým bych vyzkoušel, jestli mé paprsky nejsou až moc studené a tedy potencionálně smrtelné. Na druhou stranu jsem nemohl riskovat, že nebudou ledové dostatečně a tedy by způsobily jen to, že by se kočkodlaci otřásli zimou a možná by jim naskočila husí kůže, ale útočili by klidně dál. Antimilitarista ve mně se bouřil, ale naneštěstí jsem byl v situaci, kdy platilo „buď já, nebo oni". A já volil sebe.

Vyhovovalo mi, že jsem měl za zády sloup, takže se ke mně nemohli přiblížit ze zadu, ale stále jsem se musel krýt ze tří stran. Kolem mě se kupila těla, která kolem mě tvořila malou barikádu, ale stále více kočkodlaků na mě doráželo přes své ležící kumpány.

V jednu chvíli jsem byl dokonce nucen jednou rukou udržovat štít a druhou rukou pálit – to se však ukázalo jako hodně špatný nápad, protože multitasking nikdy nedopadne tak, jak má. Můj štít byl moc slabý a šípy míjely své cíle, protože jsem je nedokázal pořádně zacílit. Tehdy poprvé byla má obrana prolomena.

Za výkřiků Parduse Uncia, který se snažil útoky na mě koordinovat, jeden z obzvláště ošklivě vypadajících kočkodlaků využil mé nepozornosti a drápy mě poškrábal na boku. Vykřikl jsem bolestí a můj štít vzal definitivně za své.

Popravdě jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. Pronikavá bolest mě na moment téměř paralyzovala. Jen díky vrozeným instinktům jsem odrazil následující útok, ale skončil jsem s dalšími hlubokými škrábanci na nadloktí a stehně.

S výkřikem vzteku a bolesti jsem po zodpovědném kočkodlakovi vypálil šíp a zasáhl ho doprostřed hrudi. Tento můj šíp byl dokonce tak silný, že ho odhodil asi pět metrů do zadu a při pádu sebou strhl dalšího z útočníků.

Věděl jsem, že takhle dál pokračovat nemůžu. Stálo proti mně ještě asi pět kočkodlaků a mě rapidně ubývaly síly. Pravou ruku, pravý bok a levé stehno jsem měl v jednom ohni a z ran prýštila krev, která pode mnou už vytvořila slušnou loužičku. Úplně zcestně mě napadlo, že když prohraju, prohraju se ctí, protože se mi podařilo vyřídit víc jak polovinu těch, kteří na mě útočili, ale pak jsem sám sebe okřikl. Tady nebyla možná žádná prohra se ctí. Prohrát, znamenalo zemřít, a to jsem si nemohl dovolit. Obzvláště ne teď, když jsem našel někoho, pro koho stálo za to žít.

S myšlenkami na Neka jsem se zhluboka nadechl a připravil se k poslednímu útoku. Bylo to teď, anebo nikdy.

Tentokrát jsem kašlal na všechny poučky a doporučení, které mi vtloukali učitelé od prvního okamžiku, kdy jsem začal studovat čarodějnictví. Nasál jsem do sebe tolik energie, že jsem myslel, že prasknu. A pak ještě trochu víc.

Tentokrát jsem vzduch neochlazoval ani neohříval. Prostě jsem ho jen zhustil a místo abych ho použil jako štít, velkou rychlostí jsem ho od sebe odtlačil v podobě rázové vlny.

A uspěl jsem. Vzduch vrazil do zbývajících pěti kočkodlaků a odhodila je několik metrů daleko, přičemž byl náraz tak silný, že už nevstali. Ne však se vždy vše podaří na sto procent, že?

Lapal jsem po dechu a pokoušel se zvednout zpátky na nohy, protože mě spotřeba energie, které bylo k vytvoření vlny zapotřebí, srazila na kolena. Kolem mě sténalo nebo tiše v bezvědomí leželo tucet kočkodlaků, jeden z nich však vztekle vrčel a agrese v tom zvuku mě děsila. Rychle jsem se rozhlédl a od srdce zaklel. Pardus Uncia z mého útoku vyšel nezraněn – ukryl se za jedním ze sloupů a nechal své muže, aby to schytali za něj. Teď byl však připraven k útoku a já jen těžko sbíral síly na obranu.

Zatímco ke mně přicházel pomalými kroky, strhával ze sebe oblečení a připravoval se na proměnu.

Zvedl jsem ruce a vytvořil před sebou další vzdušný štít, ale tenhle byl jen slabou slupkou, skoro desetinové šířky oproti tomu prvnímu. Docela dobře jsem skrze něj viděl, jak se proměněná tlapa Parduse Uncii zvedá k vražedné ráně.

Když v tom jsem uslyšel nelidský řev, který mohl pocházet jen z hodně naštvaného zvířete. Nemohl jsem si však dovolit spustit oči z protivníka, který se mě právě pokoušel rozpůlit. Doufal jsem, že naposledy jsem do sebe nasál okolní vzduch a zchladil ho do už tak známého šípu.

Vypálil jsem jej ze své dlaně a mířil stejně tak, jako předtím na hruď. Tentokrát však střela minula svůj cíl.

Tedy neminula. Zasáhla však někoho jiného, než jsem zamýšlel.

Řev, který jsem slyšel, musel patřit mému druhovi, protože ve chvíli, kdy jsem vypálil svůj šíp proti Pardusovi Unciovi, přiřítil se k nám. Uncia v jednu chvíli napřahoval svou poloproměněnou tlapu k ráně a ve druhé se bolestivě svíjel vedle svých nohsledů.

Bolestí sténal však i Neko, protože šíp, který byl určen Unciovi a který by jej i zasáhl, kdyby se do toho Neko nepletl, zasáhl mého druha.

Byl jsem si jistý, že bych měl cítit zděšení, že jsem – sice neúmyslně, ale přece jen – zasáhl svého přítele, potencionálně velmi nebezpečným ledovým šípem, ale nějak to nešlo. Ve chvíli, kdy mi došlo, co se stalo, jsem dokázal své pocity zhustit do jediného:

„To je ale idiot."

***     ***      ***

Ok, to byly zas dvě kapitoly po tisíci slovech.

Jdu si na chvíli lehnout. Ale opravdu jen na chvíli. Je tři čtvrtě na dvě a já vstávám ve 3:50, protože ve 4:46 mi odjíždí vlak do Prahy a já mám na dnešek důležité plány. 😉