NEKO

XXVIII.

Pondělní návrat do školy byl do slova a do písmene utrpení.

Nečekaně jsem byl za hvězdu univerzity – všichni mě najednou znali jménem, chtěli mě pozdravit, vyfotit se se mnou a co bylo nejhorší, popovídat si. Neměl jsem zájem o nové známé, ale to se těžko dodržuje, když vás nejednou znají úplně všichni.

Enzo měl pravdu, že se mi děkan chystal předat ocenění, oficiálně mě o tom informovala vedoucí mé katedry. A profesor Olórin mi zapsal zápočet a před celou třídou vysvětlil důvody proč. Dokonce věnoval tématu speciální přednášku – tedy způsobu léčby prostřednictvím transfigurace, který jsem použil. Stal jsem se pro něj ukázkovým příkladem, mimo jiné se chystal to, co se stalo, sepsat jako případovou studii a zařadit ji do povinné četby pro příští ročníky. Banzai.

Poslední slovo prosím čtěte s důsledným sarkastickým přízvukem, protože přesně tak jsem to myslel.

Neko se u mě doma neukázal, čímž porušil náš dvoudenní interval – respektive narušil to pobyt v nemocnici nás obou, ale stejně se od té doby neobjevil. Na jednu stranu mě to štvalo, na tu druhou jsem byl strašně rád. Nejspíš bych se mu nemohl ani podívat do očí. Potřeboval jsem mnohem více informací, než jsem v tu chvíli měl.

Odpoledne po škole jsem si odchytil Filipa, který mě snad jako jediný v celém kampusu neviděl rád. Tvářil se jako bych ho píchl opravdu velkou jehlou do zadní části těla. Moc dobře jsem věděl, v čem je problém a měl jsem v plánu to napravit. Snad.

„Mohl bys prosím dneska večer přijít ke mně?" požádal jsem ho slušně s příslušnou dávkou prosebného pohledu.

„Proč bych měl?" odsekl Filip. „Nerad bych dělal křena na tvém rande s Ussirysem P'Antherou."

„To je přesně to o čem s tebou potřebuju mluvit," snažil jsem se ho přesvědčit šeptem. Stáli jsme na chodbě před menzou a kolem nás chodilo ještě docela dost studentů – nechtěl jsem, aby někdo z nich zaslechl, o čem se bavíme.

„Já ale o tom s tebou mluvit nechci," vztekal se Filip jako malé děcko, takže jsem musel nasadit nejsilnější zbraň.

„Dlužíš mi to. Nebo si nepamatuješ tu laskavost, kterou jsem pro tebe udělal, a ty jsi slíbil, že mi jí oplatíš, jak jen budu chtít?"

Své prohlášení jsem doplnil o ďábelský úsměv a to na něj konečně zabralo.

Večer jsem proto připravil lehkou večeři a čekal na to, až se objeví. Přišel sice o dvacet minut déle, než slíbil, a bylo na něm zatraceně vidět, jak nerad tu je, ale přišel.

„Beru to jako splnění své části dohody, jsem tady," řekl mi na úvod snad ještě naštvaněji než ve škole.

„Ne ne," opravil jsem ho. „Přišel jsi jako kamarád, který byl o to požádán. Laskavost mi splatíš tím, že mi budeš přísahat, že nic z toho, co tu dneska bude řečeno, se nikdo jiný kromě nás dvou nedozví."

Filip na mě chvíli zíral, jako by přemýšlel, jestli jsem v důsledku svého hrdinského činu neutrpěl poškození mozku, než se zmohl na prosté: „Ne, to neberu."

„Zkusím to jinak," zvolil jsem jiný přístup. „Řeknu ti tajemství. Jen tobě. Nikomu jinému. Dokonce ani Enzovi, Klaudii nebo Olivii nic z toho neprozradím, bude to čistě jen mezi námi dvěma. A hádej, koho se to tajemství týká? Předpokládám, že nápovědu nebudeš potřebovat."

Bingo.

Filipovi se rozzářili oči jako vánoční stromeček a horečnatě začal odříkávat nějakou šílenou skautskou přísahu nebo co. Protože to zakončil slovy: „Tak přísahám," věřil jsem mu, že to myslí upřímně.