NEKO

VIII.

Ve škole jsme se dopracovali k tomu příšernému období oka hurikánu. Splnili jsme všechny podmínky a profesorům dokázali, že si zasloužíme chodit do jejich kurzů, ale ještě nejsme v presu, který na nás bude uvalen, než si vysloužíme kredity za jejich splnění.

Nesnáším tohle období. Je to nejnebezpečnější část studia. Chybí v něm vnější tlak – žádné deadliney, prakticky žádné seminární práce, domácích úkolů jako šafránu a zkoušky v nedohlednu. K opravdovému učení se student musí dokopat vlastními silami, jinak mu hrozí, že usne na vavřínech, protože jeho šance na zdárné ukončení studia klesá geometrickou řadou každým proflákaným dnem.

Nutil jsem se chodit i na ty nejnudnější přednášky, které jak jsem věděl, jsou stejně zbytečné, protože se toho víc dozvím z knih. Slyšet ale látku odvykládanou na akademické půdě mi alespoň dávalo malý pocit snahy. Obzvláště když jsem se v poslední době nedokázal na samostudium soustředit tak jako dřív.

Naneštěstí za to nemohly jen libé vzpomínky, ale i jedna tak trochu znepokojivá skutečnost: kousanec na mém krku.

Otisk kočkodlakových zubů totiž nezmizel jako obyčejná pohmožděnina. Při kousnutí Neko neprotrhl kůži, ani mi překvapivě nezpůsobil modřinu, nicméně zcela jasný obrys jednotlivých zubů zůstal nesmazatelně vrytý do mého těla. Nebolelo to, nesvědilo to, přesto jsem si ho byl vědom každou zatracenou vteřinu bdělého stavu.

Poslední kapkou se stalo, když se mi akt kousnutí začal objevovat i ve snech. A nebyly to příjemné sny. Spíš noční můry.

Pronásledoval mě obraz toho, jak se společně probouzíme v bíle povlečené posteli v pokoji zalitém sluncem, políbíme se, ale nechce se nám vstávat, pak se otevřou dveře a dovnitř vtrhnou dvě zhruba pětileté děti, dožadující se pozornosti svých milujících rodičů. Nebo jako starší pár se procházíme ruku v ruce lukami plných rozkvetlých chrp a míříme vyšlapanou pěšinou do západu slunce. V jednom z těch snů se ozývaly i svatební zvony a já se probudil zbrocený studeným potem. Každý ten sen měl společné dva prvky – sexy kočkodlaka po mém boku, hrdě se usmívajícího s duhovkami ve tvaru srdíček při každém pohledu mým směrem, a ještě výraznější kousanec na mém zátylku.

Idea dokonalého, zamilovaného páru v potvrzeném svazku.

Pár.

Ne, ne a ne.

Moje podvědomí je patrně dost zmatené, protože o tohle tu nešlo ani náhodou. Možná v příštím životě. Nebo lépe: nikdy.

Nestojím o přítele, natož o partnera. Mám lepší věci na práci. A hlavně vyšší priority. Například v tuhle chvíli školu.

Vydržel jsem to celé čtyři dny, než jsem se rozhodl s tím něco udělat. V první řadě jsem potřeboval vědět, co se to se mnou sakra děje, takže jsem se rozhodl zeptat odborníka na mezidruhové křížení a jeho rizika.

Zároveň jsem tenhle svůj drobný problém chtěl vyřešit před středečním setkáním, protože jsem si byl jistý, že bych před kamarády neutajil, jaká troska se ze mě pomalu a jistě stává a já bych jim ani nedokázal lhát. V tuhle chvíli jsem byl ochoten svěřit se jen jednomu z nich.

V úterý v deset hodin večer zazvonil zvonek a já otevřel dveře někomu, koho bych za normálních okolností nepustil po setmění do svého malého domku ani za pytel čarovných muchomůrek. Enzo stál na prahu usmívající se od ucha k uchu.

„Zdar, zlato," věnoval mi vzdušný polibek. „Konečně ses rozhodl, že je na čase, abychom si spolu zašukali?"

„Jak jsem řekl v den, kdy jsme se poznali: Až se narodí bezzubý upír, cucající nic než jednorožčí mlíko," odbyl jsem ho, věděl jsem, že se neurazí. Tuhle hru jsme hráli už strašně dlouho.

Jak jsem předpokládal, chytil se za srdce a předstíral zásah elektrickým proudem: „Jsem smrtelně raněn."

„To přežiješ," ujistil jsem fauna se sklony k dramatičnosti a mávnutím ho pozval dovnitř. „Potřebuju tvojí pomoc."

„Jasně s čím?" rozzářily se mu oči nadšením. Moc dobře jsem věděl, že tohle bude případ něco za něco.

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem začal: „Pamatuješ na kočkodlaka, o kterém jsem vám vyprávěl?"

„Jop," přikývl. „Co s ním?"

Řekl jsem si, že čin bude výmluvnější než slova, proto jsem popadl límec své košile a odhalil znamení na rameni.

„Kurva," vykřikl Enzo zděšeně, až jsem nadskočil – takovou reakci jsem nečekal. „Tys ho doprdele nechal, aby tě kousnul?"

„No... Ne tak docela, ale když jsme se potkali po druhý, tak se to tak trochu vymklo z rukou. Byla to rychlovka na záchodě a... No..." Já Ark ze slavného rodu dvaatřiceti generací mocných kouzelníků jsem nedokázal dát dohromady souvislou větu, kterou bych se obhájil v případu sexuální nezodpovědnosti. Tak hluboko jsem klesl.

„Tak to seš v pěkný píči, chlape."

***     ***     ***

Získat obrázek, který jsem připojila, mi zabral skoro stejně dlouhou dobu, jako napsání téhle kapitoly, ale připojit jsem ho prostě musela. Přesně tuhle scénu jsem si totiž při jejím psaní představovala. 

Můj oblíbený pár... Kvůli těmhle dvěma jsem propadla yoai. :-*