NEKO

LIII.

Nevypravil jsem ze sebe ani slovo. Toto prohlášení mne šokovalo a já na něj zůstal zírat s otevřenými ústy.

Než jsem se stačil vzpamatovat, Neko se zeptal: „Necháš mě teď pokračovat vlastním tempem, během kterého bych ti to podrobně a přehledně vysvětlil?"

Jen jsem přikývl a on pokračoval: „Rada, která byla požádána o pomoc, přišla s látkou, která se kočkodlačím novorozencům očkuje pár dní po porodu, kdy ji tělo nejlépe a většinou bez problémů přijme. Tato látka v kočkodlačí fyziologii provede pár změn – nejsem lékař ani biolog, takže ti to podrobněji nevysvětlím – ale ve výsledku sliny takto očkovaných obsahují látku, která by se v ní přirozeně nevyskytovala."

„Látku, která má schopnost vytvořit pouto?" zeptal jsem se s úžasem, o něčem takto silném jsem slyšel poprvé. Bylo všeobecně známo, že i přes romantické představy smrtelníků neexistuje nic jako elixír lásky. Lze do jisté míry vyvolat pozitivní emocionální odpověď, ale něco jako závislost? Jak je možné, že se něco takového podařilo utajit?

„Imitovat ho," poopravil mne Neko. „Takové pouto se dá lehce překonat a odezní v řádu dnů nebo týdnů. K trvalému spojení je potřeba ještě další krok."

„Rituál!" vzpomněl jsem si. „Poutací rituál, že ano? Myslel jsem, že je to jen dlačí verze svatby."

„To taky je," usmál se na mne. „Akorát je zapotřebí trochu víc, než vyměnění si prstýnků, odříkání pár slov a pusy nakonec."

„Co se děje během tohohle rituálu?" zeptal jsem se nadšeně. Tohle téma mne začínalo fascinovat a chtěl jsem se dozvědět co nejvíc. Co naplat, moje nátura výzkumníka prostě převzala vedení. Neko mne však zchladil brutálností kýblu studené vody.

„To ti neřeknu," řekl prostě.

„Proč ne? Nevíš to?" ptal jsem se dál.

„Samozřejmě, že vím. Každý kočkodlak se to učí během výuky Pravých a dočasných pout," usmál se na mne blahosklonně a já zas byl v pokušení praštit ho něčím po hlavě.

„Tak proč mi to nechceš říct!?"

„Protože se to dozvíš ve chvíli, kdy tím rituálem budeš sám procházet," oznámil mi jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

„Myslel jsem, že my dva tímto rituálem procházet nemusíme, protože jsme praví druhové, ne?" zeptal jsem se rozpačitě.

„Ne tak docela..."

„Tvrdil jsi, že jsme!"

„To také jsme!" vrátil mi stejně ostře, pak pokračoval mnohem klidněji. „Moje prohlášení se vztahovalo k tomu rituálu. Víš... Neřekl jsem ti o tomhle dřív, protože mi to přišlo prostě zbytečné a pro někoho, kdo není dlak, prostě zmatečné. Naše situace je dost specifická, mnoho takových případů v minulosti nebylo, takže neexistuje žádný precedent, jak postupovat, ale podle toho, co mi řeklo několik odborníků, na které jsem se obrátil, bude nejlepším řešením, když rituálem projdeme. Když už pro nic jiného, tak pro jistotu, že opravdu budeme spojeni."

Zíral jsem na něj, jakoby mu narostli parohy. A taky jsem měl ten pocit.

O čem to ksakru mluvil? Jsme praví druzi, ale zároveň musíme projít rituálem, jako bychom jimi nebyli? Pro jistotu? K čertu s ním!

„O čem to do prdele mluvíš?" neudržel jsem se a vyskočil ze židle. „Celou dobu jsi mi tvrdil, že jsme k sobě navždy připoutáni, že pouto, které se mezi námi vytvořilo je neporušitelné! Věřil jsem ti, změnil jsem své cíle, byl jsem připraven změnit svůj život! A teď najednou se jen tak zmíníš, že tomu tak docela není? Že existují i jiné možnosti? Že bych k tobě připoutaný být nemusel?"

Neko vystartoval z mé postele tak rychle, že jsem to ani nezaznamenal. Najednou stál přede mnou, držel mne za ramena a třásl se mnou, aby mě probudil z mého náhlého hysterického záchvatu. Vztekle jsem ho praštil do hrudi, aby toho nechal, ale s ním to ani nehnulo.

„Uklidni se, Arku!" zařval na mě tak prudce a tak hlasitě, že jsem na moment měl pocit, že jsem musel ohluchnout. Svůj cíl to splnilo. Neuklidnil jsem se, ale přestal jsem na něj křičet obvinění, která, jak bylo patrné, se mu ani za nic nelíbila.

„Tak to vůbec není," prohlásil s takovou silou v hlase, že jsem se mu neodvážil odporovat. „Jsme praví druzi, jsme k sobě připoutáni – to je prostý fakt, se kterým se budeš muset smířit. A upřímně jsem věřil, že už si se s tím smířil. Naše spojení je jen netradiční v dlačím slova smyslu."

„Jak netradiční?" procedil jsem mezi zuby.

„No... Technicky vzato by nemělo být vůbec možné," připustil Neko.

Vyvalil jsem na něj oči. „Vůbec možné? Tohle je tvoje verze netradičního?"

„Nech mě se aspoň obléct, než budeme pokračovat," řekl Neko a já si až v tu chvíli uvědomil, že v době, kdy seděl v posteli, ho zakrývala pokrývka, ale teď, když z ní vyskočil, byl přede mnou v celé své kráse.

Musel jsem od něj odvrátit zrak a pak se pro jistotu ještě k němu obrátit zády, protože ten pohled byl prostě příliš rozptylující. „Jasně, obleč se," víceméně jsem mu nařídil.

Naštěstí v mém domě trávil už tolik času, že tu měl zásoby čistého oblečení. Stačilo, aby otevřel skříň, ve které jsem mu uvolnil polovinu věšáku a polovinu zásuvek a vybral si, co by mu vyhovovalo. Já jsem dál zatvrzele zíral z okna, i když se venku nic zajímavého nedělo – prostě jsem se neodvážil otočit.

„Co kdybych nám udělal něco k snídani?" ozvalo se za mými zády a já to vzal jako znamení, že je Neko už oblečený a opatrně jsem mrknul přes rameno. Měl na sobě šedé teplákové kalhoty a trochu moc upnuté černé tričko, aby mě nechávalo chladným, ale pořád lepší, než když na sobě neměl ani kousek oblečení.

„Ne, chci dořešit, o čem jsme mluvili," řekl jsem rozhodně.

Povzdechl si, ale neodporoval. „Dobře, mohli bychom alespoň mluvit v kuchyni, kde bych přitom mohl aspoň udělat sendviče nebo něco takového?"

Chtěl jsem něco odseknout o tom, že se naší diskusi nevyhne, ať se bude snažit sebevíc a schovávat za cokoli chce, ale nedostal jsem se k tomu.

„Už jsem ti vysvětlil, že sice neumím číst tvé myšlenky, ale docela dobře rozumím signálům tvého těla. Vím, že jsi hladový, takže pokračovat budeme v kuchyni."

Na protest jsem se nezmohl.