NEKO

XXXXI.

Probudil jsem se s bolestí hlavy.

Špatně se mi dýchalo a absolutně nic jsem neviděl. Vteřinu nebo dvě mi trvalo si uvědomit, že obojí souvisí s černým pytlem, který jsem měl naražený na hlavě.

Ať už mě unesl kdokoli, musel mě neustále sledovat, protože ve chvíli, kdy jsem se kvůli celkovému nepohodlí začal ošívat, věděl, že jsem vzhůru.

„No tak, nech toho," ozval se hluboký mužský hlas, když jsem se spoutanýma rukama neúspěšně pokoušel stáhnout si pytel z hlavy.

„Kdo jste? Co po mě chcete?" snažil jsem se vykřiknout, ale skrze látku vyšla má slova přidušeně.

„Ale čert to vem," zaznělo úsečně a pytel z mé hlavy zmizel.

Na vteřinu mě oslnilo náhlé světlo, pak jsem se opatrně rozhlédl. Byl jsem v nějakém průmyslovém objektu – možná ve skladu nebo něčem podobném. Byl to velký otevřený prostor s vysokými neprůhlednými okny a spoustou kovových sloupů. Seděl jsem na dřevěné židli, ke které jsem měl připoutané nohy umělými stahovacími pásky, ruce spoutané starým dobrým provazem.

Více než svému okolí jsem však pozornost věnoval svému únosci.

Byl to starší muž – tedy asi o něco málo starší než moji rodiče, vysoký, dobře oblečený a na první pohled kultivovaný. Vůbec nevypadal jako ten typ, co potají špicluje v cizích domech a pak unáší náhodné svědky. Spíš vypadal jako typický gentleman ze starých romantických filmů – důstojně nesoucí svůj neblahý osud, nešťastný, ale stále ctihodný. Navíc mi byl trochu povědomý – vůbec jsem ho nemohl zařadit, ale byl jsem si jistý, že jsem jeho tvář už někde viděl.

„Je mi líto, že ses do tohohle zapletl. Vůbec se tě to nemělo týkat," povzdechl si neznámý muž. „No, co se dá dělat. Teď už se tě budeme muset zbavit tak jako tak."

Po jeho slovech se za mými zády zjevil další muž, o kterém bych tentokrát tipl, že je to gangster. Mohutný, svalnatý, úšklebek neúspěšného boxera naštvaného na svět místo obličeje. A držel v ruce nůž. Opravdu, opravdu velký nůž.

Muž přede mnou ho ale zastavil mávnutím ruky.

„Na to bude ještě čas. Ještě ho můžeme využít jako volavku," řekl mu a pak se otočil zpátky ke mně. „Pověz mi, jaká je pravděpodobnost, že tě Ussirys přijde zachránit osobně?"

Neodpověděl jsem, jen jsem namáhavě polkl. Sice mi bylo jasné, že tady vůbec nešlo o mě, ale o Neka, ale přesto mě děsilo pomyšlení, že chtějí mému druhovi ublížit. Mě vyhrožovali zabitím už jen proto, že jsem se náhodou ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. Co asi udělají Nekovi, svému zamýšlenému cíli?

Došlo mi, že s největší pravděpodobností jsem měl právě před sebou onoho hledaného traviče. Už minimálně jednou se pokusil vzít Nekovi život – ten pokus byl rafinovaný, promyšlený a dlouho plánovaný a přesto nevyšel. V zoufalé situaci se nejspíš rozhodl pro zoufalý tah a hodlá spoléhat na fyzickou sílu a přímý útok. Vylákají ho sem, vrhnou se na něj a zabijí ho. Určitě tu nebudou jen tihle dva, ale mají někde ještě posily. Aby dostali někoho tak mocného a silného jako je kočkodlak Nekových proporcí, bude jich muset být aspoň deset, hádal jsem.

Sakra, proč jen jsem si nemohl vzpomenout na to, odkud jsem znal tohohle chlápka? Kdybych si vzpomněl, mohl bych mnohem lépe odhadnout, jaký má plán.

Byl to snad politik? Nějaký známý mých rodičů? Potkal jsem ho na některém z večírků, které jsem v poslední době navštívil?

Horko těžko jsem přemýšlel, jak tuhle situaci přežít. První, co mě napadlo, bylo zdržovat, protože opravdu bylo pravděpodobné, že se mě Neko pokusí zachránit osobně, jen jsem mu musel dát dostatek času.

Bylo na čase, abych se jako dobrý student, pokusil aplikovat naučené znalosti v praxi. A těmi „naučenými znalostmi" jsem myslel okoukané řečnění od Neka. Abych si zachránil život, musel jsem se na chvíli stát politikem.

„Kdo vůbec jste, že si dovolujete takhle unášet člena rodu Eugenů a druha člena rodu P'Antherů?" začal jsem zostra. „Uvědomujete si vůbec, jaké to bude mít pro vás nás-"

Nezvládl jsem ani dokončit větu. Muž přede mnou udělal rychlý krok ke mně a silně mě udeřil do tváře, až se židle naklonila jen na dvou nohou, a nebýt pohotového zásahu černě oděného muže za mnou, přepadl bych.

Byla to nejtvrdší rána, jakou jsem kdy obdržel. Tvář jsem měl v jednom plameni a uvnitř úst jsem cítil krev. Do očí mi vhrkly slzy bolesti.

„Buď zticha!" nařídil mi.

Přestože to bolelo, byl jsem odhodlaný pokračovat v započatém plánu.

„Ussyris P'Anthera je můj druh. Chápete vůbec, co to znamená?" téměř jsem po něm plivl.

„Řekl jsem buď zticha!" zařval na mě znova ten muž a znovu zvedal ruku k další ráně. „To ty nechápeš, co to znamená být druhem. Mít druha! Být spojen v posvátném dlačím svazku."

Tentokrát jsem si skutečně musel odplivnout, než jsem mu odpověděl, protože se mi v ústech hromadila krev.

„A vy jste snad expert?"

Na chvíli se zarazil, než pokračoval úplně jiným tónem než doposud. „Ne, nejsem. Sám jsem se nikdy nemohl spojit s ženou, kterou miluji."

„Co?" divil jsem se. Tahle diskuse nabrala rychle úplně jiný směr.

„Měla být moje, víš?" usmál se smutně a já bych přísahal, že se mu dokonce v očích zaleskly slzy.

„Kdo?" nechápal jsem.

„Iris. Iris měla být mou družkou."

***     ***     ***

Mám napsanou i další kapitolu, ale ta potřebuje ještě pár úprav. Zveřejním ji, až se vrátím po vykonání své občanské povinnosti aka pravděpodobně největší demonstrace od roku 1989. Takže se zatím mějte, já mířím na Václavák. 😉