NEKO

XXIX.

A tak to začíná...

***     ***     ***

Den D nastal o dva dny později. Hodina H v obvyklou dobu Nekových předešlých návštěv.

Tentokrát zaklepal a počkal, dokud jsem mu nepřišel otevřít.

Stál tam na prahu s širokým, neodolatelným úsměvem, velkou krabicí čokoládových bonbonů a buketem, který byl ještě objemnější než ten, který nechal v mém nemocničním pokoji. Vypadal jako zosobnění nevinnosti a dokonalého přítele v jednom.

Viděl jsem rudě.

Hned jak jsem spatřil jeho obličej, vzpomněl jsem si na všechen ten vztek, který se ve mně hromadil od chvíle, kdy si jen tak před partou reportérů v přímém přenosu pustil pusu na špacír a vykládal takové hlouposti, jakože je můj druh.

Možná jsem se posledních pár dnů utápěl v sebezpytování, jak je možné, že jsem byl tak zaslepený a měl s ním vztah v takové podobě, jaký jsme měli, ale to nic neměnilo na faktu, že já jsem vše držel v tajnosti. Na rozdíl od něj.

Nepozval jsem ho dál, jen jsem nechal dveře otevřené a zamířil dovnitř domu. Slyšel jsem zabouchnutí dveří i jeho sebevědomé kroky, zaznamenal jsem, jak odložil kytici i bonboniéru na jídelní stůl. Neotočil jsem se k němu. Snažil jsem se trochu se uklidnit, abych s ním mohl vést vážný rozhovor. Náš první rozhovor.

Zhluboka jsem se nadechl, abych začal, ale nedostal jsem se k tomu. Objal mě svýma silnýma rukama kolem pasu a otočil k sobě. Než jsem se nadál, měl jsem jeho horké rty přitisknuté na svých, jeho pátravý jazyk v ústech a moje logické uvažování vyletělo oknem.

Tak moc mi chyběl. Fyzicky chyběl. Na moment jsem se chtěl ztratit v jeho objetí, ve sladkém polibku a ještě sladším...

Ne!

V poslední vteřině jsem se vzpamatoval a zvednuté ruce, kterými jsem ho chtěl obejmout kolem ramen, jsem ho odstrčil.

Podíval se na mě překvapeně, což mě naštvalo ještě víc.

„Myslím, že je na čase, abychom si promluvili," řekl jsem tak rozhodně, až mě to samotného překvapilo.

Překvapení na Nekové tváři se změnilo v široký úsměv.

„To může počkat, ne? Chyběl jsi mi," jeho hluboký hlas rezonoval místností a způsoboval mi husí kůži. „A navíc jsem ti chtěl poděkovat za záchranu života."

Sakra i jeho hlas byl neodolatelný – možná jsem měl kliku, že jsme spolu dřív nemluvili, protože kdybych pravidelně slýchal tenhle baryton, propadl bych mu nenávratně.

Musel jsem se znovu bránit, protože se po mě natáhl a já jen o milimetry unikl dalšímu žhavému objetí.

„Ne, to nemůže počkat," trval jsem na svém. „Proč jsi tvrdil v televizi něco tak nehorázného, jakože jsme druhové?"

„Za to se omlouvám, chytili mě nepřipraveného. Neměl jsem v plánu oznámit to takhle brzy ani tímhle způsobem. Bohužel už se stalo a budeme se s tím muset nějak porvat."

„Muset porvat?" ptal jsem se. Co tím sakra myslel? Vztek ve mně pomalu a jistě začínal vřít. „Prostě svolej další tiskovku a řekni, že tvé předchozí prohlášení bylo špatně pochopeno, nebo něco takového. Vždyť i moji vlastní rodiče si teď myslí, že jsme druzi a to je nepřípustné."

„Nepřípustné? Co je na tom nepřípustného? Uznávám, že to prohlášení nebylo z nejšťastnějších, ale jsme druzi, na tom se nic nemění. Jakožto novým párem námi budou nadpřirození chvíli nadšení a pak se zaměří na soukromí někoho jiného. Budeme muset jen chvíli přetrpět vlnu pozornosti, ta ale jistě brzy ustoupí," prohlásil nonšalantně, jakoby oznamoval, že je venku sice dvacet stupňů, ale poprchává, takže bychom neměli zapomenout deštník.

„Jak to myslíš druhové a nic se na tom nemění? Nemůžeme být druhové. Ani se vzájemně neznáme! Vždyť já jsem před tím tvým vystoupením v televizi ani nevěděl, kdo jsi!" štěkal jsem naštvaně jako zraněný pes. Jen jak jsem to však vypustil z úst, chtěl jsem sám sebe praštit – hodně tvrdě. Tohle jsem nechtěl přiznat. Obzvláště ne jemu.

„Počkat, počkat! Cože? Jak to myslíš, že jsi nevěděl, kdo jsem?" tentokrát bylo Nekovo překvapení na hraně šoku.

„No... Nevěděl jsem... Tedy chci říct, že jsem nikdy nepřemýšlel... Nezdálo se důležité..." snažil jsem se zachytit myšlenku, ale selhal jsem při každém pokusu. Nekova tvář mezitím zrudla vzteky.

„Chceš mi říct, že jsem pro tebe byl nějaký cizinec, se kterým sis to jen tak rozdal na veřejném místě? Na kterého jsi náhodou narazil ve škole, tak jsi s ním měl sex na záchodech? Bez protestů sis ho pustil do domu?" vypočítával objektivně vzato rizikové situace. „Co kdybych byl nějaký násilník? Nebo zločinec? Mohl jsem tě okrást, znásilnit! Spali jsme v jedné posteli, co kdybych tě v noci udusil polštářem?"

Neko na mě křičel a já se pomalu scvrkával hanbou. Vím, že měl pravdu a já se choval poměrně nezodpovědně... No dobře, choval jsem se hodně nezodpovědně, ale to přece není důvod pro to, aby na mě tak řval.

„A ty jsi snad věděl od začátku, kdo jsem?" oplatil jsem mu vzdorně.

„Samozřejmě. Asi tak minutu potom, co se naše oči poprvé setkali na tom volebním meetingu jsem se zeptal jednoho z mých poradců, jestli neví, kdo jsi. Tehdy jsi mě zaujal a já o tobě chtěl vědět víc. Byl jsem překvapený, co všechno o tobě můj tým dokázal říct – během hodiny jsem znal tvůj rodokmen, školu, kterou studuješ, spolky, do kterých patříš, kde bydlíš, nejbližší přátele, dokonce i přezdívku, kterou používáš. Přestože jsem tě pak ztratil, byl jsem odhodlaný tě najít a seznámit se s tebou. Chodil jsem po tom tržišti pořád dokola, ale nemohl jsem tě najít. Vlastně jsem se vracel zpátky, po tom, co jsem vyšel ven, podívat se jestli jsi neodešel, když jsem na tebe narazil. Byl jsem zamyšlený, takže jsem si zprvu nevšiml, že jsi to ty, ale když jsem ucítil tvou vůni..." Neko se zarazil, na okamžik zavřel oči a zhluboka do sebe nasál vzduch, jakoby si oživoval vzpomínku tím, že mě znovu očichá. „Jak jsem říkal, nejprve jsi mě jen zaujal, ale když jsem tě potkal v té uličce, prostě jsem věděl. Určitě víš, jakým způsobem hledá náš druh své partnery. V tu chvíli jsem pochopil, že mým partnerem, mým životním druhem jsi ty. Zasáhlo mě to tak moc, že jsem nedokázal ani přemýšlet... Chtěl jsem se ti později omluvit, ale nevypadal jsi, že by ti vadilo, jakým způsobem jsem si tě označkoval."

Zůstal jsem beze slov. Jak bylo možné, že jsem zkraje našeho rozhovoru byl tak plný vzteku a pak stačilo vyslechnout jeho srdceryvné převyprávění našeho prvního setkání, abych tál? Pochopil jsem, jak sebestředný jsem byl, jak zaslepený svým vlastním velice úzkým úhlem pohledu.

Já jsem hledal ideálního sexuálního partnera a myslel si, že jsem ho našel.

Neko hledal životního druha.

A našel ho?

K tomu mám snad ještě co říct, ne!?

Tahle hádka – pardon, rozhovor – ještě neskončil.

***     ***     ***

A když už jsem u skvělých seriálů s BL tématikou (nebo minimálně v knižní předloze BL), tak jeden z mých nejoblíbenějších...