NEKO

XXXXIX.

Výslech Kaptátorů mě donutil zamyslet se nad mým dosavadním vztahem s Nekem, Ussirysem P'Antherou, nejmladším kandidátem v historii voleb do Collegia, který měl víc než slušné šance na to být zvolen.

Přemýšlel jsem nad vším, co jsem kvůli němu ve svém životě změnil, a jaké změny se na mě ještě chystaly.

Někdo by mohl vzletně říci, že mě Neko vytáhl z mé ulity. Problém byl v tom, že mně ta moje ulita docela dobře vyhovovala a vytažený jsem ani za nic nechtěl být. Vyhovovalo mi soustředit veškerý svůj čas na školu a jednou, maximálně dvakrát týdně, se scházet s kamarády a občas navštívit rodinu.

Musel jsem se hořce zasmát, když jsem si vzpomněl, jak jsem ještě před pár týdny přemýšlel nad hledáním partnera na jednu noc na sociálních sítích, protože jsem byl sexuálně frustrovaný. A pak to moje nadšení, když jsem našel někoho, kdo se zdál být ideálním známým – ne ani kamarádem – s výhodami.

A pak se to tak strašně zamotalo...

Co bylo vlastně tím prvním impulzem ke změně našeho vztahu? No jasně... Nekova otrava. Sevřely se mi vnitřnosti jako pokaždé, když jsem si na ten večer vzpomněl. Když jsem si vzpomněl na svou zoufalost, na svůj strach, že bych ho mohl jednou pro vždy ztratit.

Vlastně poprvé, od chvíle, kdy jsem zjistil Nekovu identitu, jsem měl čas nerušeně se zamyslet nad důsledky, jaké to pro mě bude mít.

Sám sobě jsem si odmítal lhát, takže mi bylo naprosto jasné, že ukončit náš vztah není prostě možnost. Jen při pomyšlení, že bych dal Nekovi sbohem a už nikdy se s ním nevyděl, mi bylo, jako by mě někdo praštil opravdu velkou palicí do hrudi a vyrazil mi dech – zachvátila mě panika a těžce jsem lapal po životadárném kyslíku v obavě, že zemřu na sufokaci.

Sám sobě jsem si odmítal lhát, takže mi bylo naprosto jasné, že zbytek mého života je neodmyslitelně spjat s tím Nekovo. Budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí, nebo tak nějak se to říká, ne? Neexistovala žádná jiná možnost.

Sám sobě jsem si odmítal lhát, takže mi bylo naprosto jasné, co k Nekovi cítím. Ať jsem si to do té chvíle odmítal přiznat, věděl jsem to už nějakou dobu. Možná jsem to věděl ještě před tím večerem, kdy mi téměř umřel v náručí. Miluji ho. Miluji Neka.

Tohle všechno ale zásadním způsobem narušovalo mé dosavadní životní plány, z čehož jsem nebyl ani trochu nadšený. Měl jsem všechno naplánované do nejmenších detailů, nalinkované na setiny milimetru přesně. Vše co jsem posledních několik let dělal, bylo pro to, abych dosáhl svých cílů v co nejkratší době. Studoval jsem, navazoval kontakty s akademiky, připravoval se na náročnou kariéru výzkumníka SAVÚ. Byl jsem odhodlaný celý svůj život věnovat jen a pouze výzkumu. A teď? Budu mít jiné starosti.

Byla tu jedna otázka, na kterou jsem si neuměl odpovědět. Byl jsem ochotný obětovat své cíle? Byl jsem ochotný obětovat sebe? Protože jedno bylo naprosto jasné: Neko, až bude zvolen – po událostech včerejší noci jsem si byl absolutně jistý, že zvolen bude, vždyť kočkodlaci ztratili svého kandidáta – bude potřebovat veškerou mou podporu. Rodiče mě seznámili s celou řadou a během dospívání jsem na vlastní oči viděl dostatek politiků, aby mi bylo jasné, že jejich partneři nejsou jen na ozdobu na občasné chlubení, ale jsou stejně důležitou figurou, jako politici sami.

Nejen pro politiky, ale pro politiky obzvlášť, byl partner ten nejbližší poradce. Tem jediný komu mohli na sto procent a za všech okolností věřit, jediný, kdo je podpořil, ať se dělo, co se dělo. Ne nadarmo jsou kandidáti souzeni podle možných „prvních dam" – všem je totiž jasné, že politik je jen tak silný, jak silná je jeho druhá polovička.

Zoufale jsem zavyl, až jsem se na chvíli lekl, že někdo ze strážných mě uslyší a přiběhne se podívat, jestli neumírám.

Budu schopný zkombinovat svou kariéru a kariéru Neka? Jak budu moct bádat a zkoumat, když budu muset být zároveň veřejně viděn? Jak se budu moct soustředit na svou práci, když budu muset neustále Neka někam doprovázet, vyjadřovat se k různým problémům nadpřirozeného světa nebo podporovat různé nadace a charity?

Byl jsem vůbec ochotný něco takového dělat?

Tohle uvažování mě pomalu a jistě uvedlo do stavu deprese, protože jsem věděl, že na to neexistuje žádná odpověď, která by se mi líbila. Nelíbilo se mi, že bych zahodil své sny. Nelíbilo se mi, že bych nepodpořil svého muže všemi svými silami.

Myšlenky mi přerušily těžké kroky na chodbě před celou a pak rachot klíče v zámku. Dveře zalomozily, jak se mříž posunula na stranu. Vzhlédl jsem a uviděl mladého Kaptátora, který nejspíš vystřídal ve službě nerudného chlapíka, který mne do cely zavíral.

„Ste volnej, můžete jít," oznámil mi.

„Jak to?" divil jsem se. Vždyť Kaptátoři, kteří mě vyslýchali, říkali, že si v cele nějakou dobu pobudu, nejméně dvacet čtyři hodin. Že by náš rodinný advokát byl až tak dobrý? Dostal mě ven na kauci nebo něco takového?

Mladík jen pokrčil rameny. „Prej ste byl očištěn. A nevinný mimusíme pouštět."