NEKO

XXXIV.

Ještě nikdy jsem neviděl nějakého dlaka proměnit se do své druhé nebo jak oni sami říkají své „pravé" podoby na vlastní oči. Ano, teoreticky jsme už na základní škole probírali nejdůležitější rozdíly mezi jednotlivými rasami nadpřirozených, takže jsem viděl obrázky v učebnicích a dokonce i animace, ale nic z toho mě nepřipravilo na syrovou realitu proměny.

Neko vyskočil z postele a trochu se nahrbil a zaťal svaly jako bodybuilder na přehlídce. Naštěstí už byl nahý, jinak by jeho oblečení asi ten nápor nevydrželo, protože se jeho tělo začalo třást a zvětšovat. Nejprve ruce, které se prodloužily a obzvláště dlaně se několikanásobně zvětšily, než se proměnily v tlapy s měkkými polštářky kočičí packy, která dávala tušit, že skrývá jako břitvy ostré drápy. Pak se prodloužila a rozšířila jeho hruď, která by mě do svého válcovitého objemu spolkla nejmíň třikrát. A nakonec se proměnily jeho nohy, které opakovaly stejný proces, jaký postihl horní končetiny. Někdy v průběhu mu narostl ocas.

Celé to vypadalo bolestivě. Jakoby se Nekovo tělo rozpustilo do polotekutého-polotuhého stavu a jednotlivé molekuly se složily v jiné struktuře, v jiném poměru a v naprosto jiném obrazu. A pochopitelně v jiném měřítku. V této své podobě byl Neko zatraceně velký. Obří. Na délku musel mít aspoň dva metry. Bez ocasu! A v kohoutku dost přes metr.

A pak jeho hlava. Napadalo mě jen jedno přirovnání a to, že byla velká jako kolo od vozu. Široké pruhované líce, dlouhé bílé vousy a tlama plná jako perliček bílých a jako dýky dlouhých a ostrých zubů – nejspíš by mě dokázal překousnout na dvě půlky jediným hryznutím. Jen oči svou barvou připomínaly tu, kterou měl i ve své „normální" podobě. Byl to vlastně jediný rys, který měl můj Neko společný s tímto hrůzu nahánějícím tygrem.

A to po mě nechtějte, abych popisoval proces ochlupení celého těla, protože z toho jsem eufemisticky řečeno ztratil dech. Jsem si jist, že na tak velkou kočku měl Neko moc pěkný kožich. Lesklý, huňatý a měkký... Musím však přiznat, že mám radši svého milence bez takového porostu... Všude. Jeho srst byla světlejší, než bych čekal, spíše světle hnědá až blonďatá než oranžová. Protínaly jí nepravidelné černé pruhy, ale břicho, část boků a dokonce i tři čtvrtiny ocasu byly našedlé, téměř bílé. Stejně tak okolí tlamy a částečně i uši.

Nedivil jsem se, že Tygr Ussurijský je největší žijící kočkovitou šelmu a třetí největší suchozemský predátor vůbec. Byl děsivý. Nádherný, ale děsivý.

Celá proměna trvala asi patnáct vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost. Když se proměnil úplně celý, protáhl se jako každá jiná domácí kočka, která se právě probudila z dlouhého šlofíku. Zadíval se na mě a pak se několikrát otočil, jakoby se předváděl v celé své kráse. Možná čekal nějakou mou reakci, ale já jen zkoprněle seděl uprostřed postele, kde jsem si ke svému nahému, a tudíž zcela nechráněnému tělu, tiskl pokrývku jako symbolický štít.

Když jsem nijak nereagoval, ohromný tygr se zapřel předními tlapami o postel a silná konstrukce z dubového dřeva hlasitě zaprotestovala pod jeho vahou, která se s tou v běžné podobě, nedala srovnávat. Nemohl jsem se ani pohnout, zatímco se jeho velká hlava přiblížila k mé a jeho dlouhý růžový jazyk mě olízl od brady až po obočí jako pes.

„Fuj!" zaprotestoval jsem a začal se otírat cípem pokrývky.

Uslyšel jsem smích a došlo mi, že se Neko proměnil zase zpátky do podoby, kterou jsem teď už na sto procent mohl označit za mnou preferovanou.

„Copak se ti ve své kočičí podobě nelíbím?" zeptal se mě s úsměvem a já na něj vyplázl jazyk.

Znova se zasmál a začal sbírat své svršky, aby se mohl obléknout.

„Jen tak mimochodem, volal mi tvůj otec a pozval nás na rodinnou večeři – hádám, že mě chce oficiálně poznat, coby tvého druha. Vyzvednu tě v pátek v šest, abychom tam na sedmou mohli být, ano?" oznámil jen tak mimochodem, zatímco si navlékal košili a zapínal knoflíčky. Nedal mi ani šanci odpovědět a pokračoval: „V sobotu bychom rovnou mohli zajet k mým rodičům, ať to máme z krku. Přece jen bude jednoduší, když tohle budeme mít za sebou, než se začneme společně objevovat na veřejnosti. Hned příští týden nás čeká návštěva Jubilejního vílího plesu."

Vřelá a intimní atmosféra, která do teď panovala v ložnici, byla rázem ta tam.

Zmohl jsem se jen na: „Cože?"

„Jubilejní vílí ples. Koná se každý rok. Ještě si na něm nebyl? Zdálo se mi to jako dobrá příležitost, pro naše první společné představení. Přece jen jsme druzi, tak bychom tak měli vystupovat."

Zaskřípal jsem zuby, v tom přece nebyl ten problém. „Protože jsme druzi, tak budu muset dělat na veřejnosti cvičenou opičku?"

„Kdo mluví o cvičené opičce? Jen spolu půjdeme na společenskou akci – stačí se usmívat, zdvořile odpovídat na otázky a sem tam prohodit nějakou lichotku. Není to těžké, uvidíš."

„Nechci tam jít," prohlásil jsem rozhodně.

„Jak nechceš jít? Já tam musím, tudíž tam musíš i ty. Jsme druzi. Tečka."

„Tečka?" vykřikl jsem naštvaně. „To si ze mě děláš srandu, ne? Napadlo tě někdy, že bych mohl mít jiné plány? Že se mi nechce obcházet večírky a hrát si na dokonalý pár?"

„Nelíbí se ti snad být mým druhem? S tím nic neuděláme, byli jsme pro sebe narozeni," odpálkoval mě.

Včerejší vztek se vrátil v plné míře. „Takže v tomhle nemám žádné slovo? Prostě s tebou budu muset být a plnit každý tvůj rozkaz, ať se mi to líbí nebo ne?"

„Ty snad nechceš být mým druhem? Myslel jsem, že tohle jsme si už vyříkali."

„To není podstata mé otázky."

„Tak co ode mě chceš?" otočil se ke mně, ale svou pozornost stále věnoval oblékání.

„Jen chci vědět, jestli mě do budoucna čeká z tvé strany nějaké dvoření nebo alespoň nějaká snaha, nebo mám očekávat doživotní galeje."

„Včera jsem ti přinesl bonboniéru a čokoládu," bránil se, ale bylo na něm znát, že už je stejně naštvaný jako já.

„A ty jsi přinesl, protože jsem ti zachránil život, nebo protože ti to připadalo jako romantické gesto?" zeptal jsem se sarkasticky.

Neodpověděl. Jen si zapnul kolem zápěstí hodinky a nacpal si peněženku do kapsy.

„Jsem nejmladším kandidátem do Collegia, který kdy měl šanci, že bude zvolen. Mám své povinnosti vůči svým voličům i sponzorům. V pátek tě vyzvednu v šest a pojedeme k tvým rodičům."

Vztek ve mně jenombublal, ale bylo mi jasné, že mám jen limitovanou možnost odpovědí. Zvolil jsemproto jediné slovo: „Fajn."