NEKO

XXVI.

Já prostě neumím psát krátce... Kapitola má 1,3k slov, takže už jsme zase na dvojnásobku zamýšleného rozsahu.😵

A zásadním způsobem se nám posouvá děj... 🤓

***     ***     ***

Víčka jsem měl těžká a slepená ospalky. Namáhavě jsem otevíral oči a zaostřoval na bílý strop s mřížkou větráku a rozsvícenými zářivkami. Kde jsem, mi neprozradil zrak, ale čich a sluch. Obklopovala mě štiplavá vůně dezinfekce a pravidelné pípání přístroje monitorující srdeční činnost.

Nemocnice. Byl jsem v nemocnici.

Pod nosem jsem měl připevněnou hadičku s kyslíkem a v ruce zapíchnutou jehlu kapačky. Cítil jsem se, jako by mě přejel parní válec – tam a zpátky, minimálně stokrát. Pokusil jsem se pohnout, ale končetiny mě neposlouchaly, byl jsem totálně vyčerpaný.

„Zlato, zlatíčko, slyšíš mě?" zaznamenal jsem mámin hlas a vzápětí se mi před očima objevila její ustaraná tvář. „Damiane, náš syn je vzhůru!"

Po mámině zavolání se do vteřiny po jejím boku objevil můj otec se stejně znepokojeným výrazem.

„Jak ti je?" ptal se. „Vyděsil jsi nás k smrti. Hrát si na hrdinu je sice pěkné, ale všechno má své meze. Vyčerpal jsi veškerou svou magickou energii a mohl jsi umřít, uvědomuješ si to?"

Ani jsem se nepokoušel souhlasit nebo odporovat, stejně jsem ze sebe nedostal ani hlásku.

„Nech toho, Damiane. Už takhle je na tom špatně, nemusíš mu ještě přitěžovat výčitkami," zarazila tátu máma a mě přiložila ke rtům skleničku studené vody. „Na, zlatíčko, musíš mít sucho v puse."

Měla pravdu a navíc jsem měl ukrutnou žízeň, takže jsem se napil. Nejraději bych do sebe otočil celou skleničku, ale mé ochablé tělo mi dovolovalo jen malé a pomalé doušky.

„Jsme na tebe opravdu pyšní, na druhou stranu má tvůj otec pravdu, musíš být opatrnější," kárala mě mnohem jemněji máma. „Slyšeli jsme od mnoha lidí různé verze toho, jak si se pokoušel mladého Ussiryse zachránit a-"

„Neko," dostal jsem ze sebe slabě a jen při vzpomínce na něj mě bodlo u srdce. Máma řekla „pokoušel se zachránit", takže to nevyšlo? Nezachránil jsem ho?

„Copak jsi říkal, zlatíčko?" máma mému stenu nerozuměla.

„Jak... Jak je... Na tom?" dostal jsem ze sebe nakonec.

„Bude v pořádku, nemusíš se bát," usmála se široce a těch pár slov pro mě bylo tím nejsladším, co mi mohla říct. „Převezli ho také do této nemocnice a doktoři nám řekli, že přežil jen díky tomu, že jsi ho udržel naživu, dokud mu nepodali protilátku, bez tebe by zemřel během několika minut. Bylo to těsné, ale dokázal jsi to."

Zavřel jsem oči a vychutnával si matčina slova. Neko přežil. Bude v pořádku. Zachránil jsem ho.

Měl jsem snad tisíc otázek, které jsem chtěl mámě dát, protože jsem se chtěl ujistit o každém sebemenším detailu, ale ozvalo se zaklepání na dveře a táta vyzval návštěvníka, aby vstoupil.

Byli to moji kamarádi. Přišli všichni – Klaudie, která byla po mém boku, když se to stalo, Enzo, který na tom večírku také někde musel být, ale na kterého jsme nenarazili, Olivie, která jako jediná s námi nechodí na univerzitu, ale přišla stejně a i Filip, který se z večírku ulil, čehož teď určitě litoval.