NEKO

XXXVII.

Sám sebe jsem překvapil - jako už tolikrát, za posledních několik dní – když jsem napjatě poslouchal Nekově diskusi s Calebem. Caleb byl můj strýc z matčiny strany, který kandidoval v minulých volbách do Collegia a když to nevyšlo, začal pracovat jako poradce pro zvoleného čaroděje.

Letos nekandidoval, podle toho, co říkal, byl už poučen, že to není kariéra, kterou by chtěl sledovat. Bohatě mu stačilo být součástí politického procesu, ale nenést zodpovědnost, jako oficiální zástupce Collegia. Ze všech mých příbuzných měl strýček Caleb pochopitelně nejvíc co si s Nekem říct.

Jejich diskusi jsem sledoval pozorně. Snažil jsem se totiž nenápadně dohnat všechny ty resty, které jsem měl mít už dávno splněné – a o kterých všichni věřili, že je splněné mám.

Mám na mysli povědomí o tom, co vlastně kandidatura obnáší, jak probíhá, co je potřebné pro zvolení a jak to bude vypadat, kdyby náhodou Neko byl skutečně zvolen a musel si vybudovat zázemí vrcholného politika. Všechny tyhle informace bych měl už dávno znát nazpaměť jako básničku, ale díky své dosavadní zcela vědomé a cílené ignoraci jsem si najednou připadal jako ten nejhorší druh přítele pod sluncem.

Neko měl pravdu. Je kandidátem do Collegia a byl jím ještě před tím, než mě poznal, takže se s volbou jeho kariéry budu muset smířit a pokud nebudu chtít být přímo nápomocný, měl aspoň vědět, která bije, když se mě někdo na něco v souvislosti s mým druhem zeptá.

Neko se strýčkem dlouho mluvili o systému voleb a o Nekových šancích na zvolení. Další z detailů, které jsem do té doby nevěděl, byl ten, že nejen že Neko porušil nepsaná pravidla tím, že kandiduje o několik desítek let dříve, než by bylo „vhodné" - respektive je o desítky a někdy i o stovky let mladší než ostatní kandidáti - ale také v tom, že nerespektuje zavedené zvyklosti voleb a sází na hlasy nerozhodnutých, naštvaných a rebelujících voličů, což byla očividně jeho nejprogresivnější myšlenka a zdálo se, že fungovala.

Volby do Collegia totiž posledních několik set let fungovaly pořád stejně. Volilo se dvacet jedna zástupců. Kandidovat směl příslušník jakékoli rasy, který splňoval podmínky – mezi tu hlavní patřila tzv. neposkvrněnost charakteru; jednoduše řečeno kandidát nesměl porušit žádný ze zákonů nadpřirozených – mohl porušit tolik lidských zákonů, kolik se mu zlíbilo, ale nesměl porušit žádný „náš".

Kampaň vedli kandidáti po celý jeden rok před samotnou volbou a směli použít jen předem schválené postupy sebepropagace – nebyl jsem si zcela jistý, co všechno to zahrnovalo, ale byly tam samozřejmě rozhovory, setkání s voliči, přednášky, diskuse a tak podobně.

Zakázané byly letáky, propagační brožury a podobné masově šířené materiály – důvod byl jednoduchý: takových letáků by bylo tolik, že by se nedaly uhlídat a mohly by se dostat i mezi lidi. Pochopitelně by je většina lidí brala jako vtip, recesi nebo jednoduše nějakou hloupou reklamu, ale vzhledem k tomu kolik bylo kandidátů a kolik by takových letáků teoreticky mohlo uniknout, nechtělo se nikomu řešit případné zahlazování stop. Větší studie a rozbory – na jakých pracoval například Filip – byly povolené, protože těch vznikal jen omezený počet a dal se lépe kontrolovat.

Myslím, že jsem to už někde zmiňoval, ale přestože se volí celkem jednadvacet zástupců, jednotliví kandidáti si konkurují jen omezeně. Už staletí jsou tradicí dána křesla, která obsadí jednotlivé rasy. Není to zákon a teoreticky se to dá změnit během kterékoli volby, ale stav stagnuje už opravdu dlouho. Je to dáno hlavně procentuálním zastoupením jednotlivých ras v celkové populaci nadpřirozených. Je-li tedy vlkodlaků deset procent, je pravděpodobnější, že bude zvolen vlkodlak, než že bude zvolen měnič – de facto zvěromág, nadpřirozený, který má jedinou schopnost a to proměnit se ve zvíře – kterých je v populaci pouhé jedno procento. Poměr vlkodlaků a měničů však nijak neovlivňuje volitelnost upírů, kteří jsou od obou naprosto odlišní, a kterých je v populaci osm procent. Co to znamená v praxi? Jednoduše to, že příbuzné nebo kulturně a sociálně blízké skupiny – jako jsou právě vlkodlaci a měniči – bojují o jednoho zástupce a kandidáti si mezi sebou konkurují, zatímco třeba těch zmiňovaných upírů se jejich zápolení vůbec netýká, protože sami bojují o své křeslo. Podobně si třeba konkurují čarodějové a mágové nebo skřítci a elfové, zatímco goblini, trpaslíci nebo orkové mají každý vlastní křeslo.

Jak do toho zapadá rebel Ussirys P'Anthera? Kočkodlaci mají také své křeslo, přece jen jsou stejně silnou skupinou jako vlkodlaci nebo upíři. Takže Neko by měl soupeřit s ostatními kočkodlaky a snažit se přetáhnout jejich voliče na svou stranu, on však zvolil zcela jinou strategii. Místo, aby cílil na pouze na svou rasu a snažil se ve svém programu zaujmout čistě a pouze kočičí zájmy, jestli to tak mohu říci, zaměřil se na celospolečenské téma a snaží se získat ty voliče, kteří nemohou nebo nechtějí volit zástupce své rasy. Pokud by se mu povedlo nashromáždit dostatek hlasů nespokojených voličů, mohl by vystrnadit některého zástupce nejslabších ras. Což zahrnovalo asi šest nebo sedm křesel, které jediné se čas od času proměňovaly – byla to křesla obsazovaná bludičkami, vodníky, medúzami, harpiemi, sirénami a dalšími podobnými rasami.

Měl Neko naději na to, že jeho plán vyjde? Ano. A ne malou. Důvod? Druidové.

Jo pamatujete, jak byli všichni paf z toho, že Neko získal podporu rodu Sinora? Tak to právě proto. Druidové sami zástupce nemají, i když patří mezi nejsilnější rasy kouzelníků – ne, že by zástupce mít nemohli, ale nechtějí, raději míchají mocenskými kartami takovými tahy, jako předvedli právě podporou outsidera Ussiryse P'Anthery.

Jejich podpora dokázala všem, kteří o něm pochybovali, nebo dokonce si z jeho kandidatury dělali legraci jako z toho nejlepšího vtipu, který tahle volba přinesla, že to myslí vážně. Finanční a organizační pomoc, kterou Nekovi Sinorovi poskytli, byla sice cenná, ale důležitější bylo symbolické gesto jejich požehnání. Všichni tak začali vidět Neka jako validního kandidáta a mnohem pozorněji se začali zajímat o jeho program – a čím více nadpřirozených se o něj zajímalo, tím více se jich začalo přiklánět na jeho stranu.

A pak tu byly pochopitelně sympatie, které získal díky veřejnému útoku na svůj život a téměř zázračné záchraně rukou jeho vlastního druha, tedy mé maličkosti. Sice mi mělo dojít, že Neko zneužije pozornost, která byla na ten incident upřena ve svůj prospěch, přesto se mi nelíbilo, jak bezostyšně přiznával, že mu pouť na kraj smrti pomohla.

To byla ta odvrácená strana toho být politikem. Ta, kterou jsemměl rád ze všech nejmíň.