NEKO

V.

Ve středu večer zamířila naše obvyklá skupina přátel do oblíbené restaurace blízko univerzitního areálu.

Byl tu Filip, na kterého jsem se snažil být po sobotě naštvaný, ale zkrátka jsem nemohl být. Všichni chápete proč, že?

Pak tu byla Klaudie, sktřet. I když ona by dala přednost označení skřítek – roztomilý, drobný, půvabný a děsně náladový, popudlivý a marnivý tvor, který nevěří, že bez práce nejsou koláče. Prostě ten typ, který se stává zelenými vdovami, tedy vydržovanými paničkami boháčů.

Byla tu i Olivie, obyčejná lidská dívka, která se do kontaktu s naším světem dostala jedné prohýřené noci, kdy se díky příšerné náhodě zfetovala vílím pylem. Věřte mi, když řeknu, že na takový zážitek se nezapomíná a těžko se přežívá. Olivie to ale zvládla, díky mnohaleté zkušenosti s všemožnými lidskými drogami, hádám.

Nakonec se přiřítil Enzo, faun a děvkař každou buňkou svého těla. Často sváděl své mnohé aféry na přirozené pudy, ale všichni jsme věděli, že prostě rád strká svého ptáka do každé díry, kterou najde. Světe div se, ještě mu neupadl.

Toto setkání je naše tradice. Do dneška je mi záhadou, jak se vlastně naše skupinka dala dohromady, ale scházíme se takhle večer každou středu snad už sto let. Pochopitelně se vídáme i při jiných příležitostech – chodíme do barů a na různé párty, účastníme se kulturních i jiných akcí. Středeční večery jsou ale speciální – jedná se o naše schůze důvěry, kdy si každý z nás může postěžovat na cokoli, co se děje v jeho nebo jejím životě a zbytek musí sklapnout, poslouchat a posléze politovat a popřípadě poradit.

I v časech kdy jsem se snažil odstřihnout od veškeré socializace, schůzky nás pěti jsem nikdy nevynechal. Ne že bychom vyžadovali omluvenky, ale absence byla nepředstavitelná, takže musela být opodstatněná, jako špičák uvízlý ve stehenní tepně, otřes mozku po pádu z houpačky nebo zaracha od rodičů po nabourání a následném spálení Ferrari za deset milionů. Ano všechny při případy se už staly. Neřeknu komu. Obzvláště protože jedena z těchto „nehod" byla moje.

Nemuseli jsme si ani objednávat, protože místní obsluha už dávno ví, co každý z nás chce. Jen jsme vždycky ohlásili množství, jaké požadujeme. Většinou množství udáváme v litrech, aby bylo jasno. Když jsme před sebou měli oblíbené drinky, byli jsme připraveni začít schůzovat.

Na začátku každého setkání si obvykle řekneme, jednu dobrou věc, která se nám stala za poslední týden, abychom vyvážili všechny ty stížnosti, které přijdou pak. Ani dnešek nebyl výjimkou.

Začala Olivie: „Rodiče mi zvýšili kapesné, nebudu si muset najít práci."

Klaudie pokračovala v podobném duchu: „Můj nový Sugar Daddy mi koupil nejnovější kabelku Prada, konečně můžu tu starou vyhodit."

Enzo měl vždycky stejnou dobrou zprávu a ani dneska to nebyla výjimka: „Moje krevní testy se vrátily negativní."

Filip řekl to, co jsem si myslel, že řekne: „Jsem největší klikař pod sluncem, díky volbám, splním všechny předměty za extra kredity. Jen díky jednomu meetingu už mám hotové semestrální práce do dvou kurzů."

Nakonec se všechny oči upřely na mě a já se zazubil, protože něco takhle dobrého se mi nestalo už hóóódně dlouho: „Měl jsem sex s tím nejúžasnějším, nejžhavějším a nejšukéznějším kočkodlakem na světě."

Sklidil jsem spontánní potlesk, protože, ač je to smutné, všichni mí přátelé věděli, jak příšerně suché období jsem v poslední době měl.

Po potlesku následovala celá řada dotazů jako:

„Jak se jmenuje?"

„Vyměnili jste si čísla?"

„Kdy si to rozdáte znovu?"

„Začnete spolu chodit?"

Znovujsem se usmál a odpověděl: „Ne, ne, nejspíš nikdy a určitě ne. Neřekli jsme siani slovo. Nebylo to potřeba a to na tom bylo snad to nejlepší."