Ark je obyčejný čaroděj, který chce dostudovat vysokou školu a získat práci ve Státním alchymistickém výzkumném ústavu. Letošní volby do Collegia ho opravdu nezajímají a kandidáti už vůbec ne, na to prostě nemá náladu ani čas, studium je přednější...
Dneska jsem přijela domů, abych se konečně mohla pomazlit...
Pohleďte, naše tři malé zázraky, jestě ani ne 72 hodin staré:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*** *** ***
Pokud boj Tygrise a Uncii byl nelítostný, tak poj Tygrise a Iris byl za hranicí nepříčetnosti.
Křečovitě jsem k sobě tiskl Neka a neodvažoval se ani mrknout – ostražitě jsem sledoval souboj jeho rodičů a modlil se, aby se k nám nedostali příliš blízko, protože bych nás v tuhle chvíli neubránil a oni by nás rozsápali jako hadrové panenky, které se jim nešťastnou shodou okolností dostaly do cesty.
Skladiště plnil řev, vrčení a bolestné kňučení po každé až příliš dobře zasazené ráně. Iris s Tygriesm jeden druhého škrábali, kousali, dávili... Šli si po krku, po nohách... V jednu chvíli se snažili vzájemně si prokousnout hrdlo, pak zpřetrhat šlachy a znemožnit pohyb...
Vzduchem létaly chuchvalce chlupů a stříkance krve. Kovový pach mě téměř dusil. Všem přihlížejícím muselo být jasné, že tenhle souboj může skončit jen smrtí jednoho z bojovníků a síly tygra a lvice byli nečekaně vyrovnané. Tygrisovu sílu Iris kompenzovala svou mrštností, Irisinu úskočnost Tygris vyrovnával svou brutalitou.
Kroužili kolem sebe, v klubku tlap a vyceněných zubů se přesouvali z jedné strany skladiště na druhou. V jednu chvíli dokonce zápasili nad mrtvým tělem Parduse Uncii.
Boj to byl dlouhý a náročný. Jen sledovat ho bylo téměř nad moje síly. Nakonec však Tygris udeřil Iris mohutnou tlapou ze strany do krku a ona se zhroutila na bok na betonovou podlahu skladiště. Její hrudník plný hlubokých krvavých ran se namáhavě zvedal, a přestože měla oči otevřené, už nevnímala.
Stejně namáhavě funěl Tygris s tlamou otevřenou, ze které stále ještě odkapávaly krůpěje krve, která zašpinila i jeho kdysi bíle zbarvený kožich pod bradou a stejně tak hmatové fousky. Tygr-lidožrout, vybavily se mi obrázky nejnebezpečnějších šelem v cestopisných časopisech pro lidi.
Tygris udělal několik neohrabaných kroků ke své bezvládné ženě, jakoby nevěřil tomu, že je zcela vyřízená, ale spíše očekával past. Iris se však ani nepohnula, jen její oční víčka se zachvěla předtím, než se definitivně zavřela. Dalšího boje nebyla očividně schopna. A stejně tak Tygris, který jí ještě několikrát očichal – sotva se držel na tlapách.
Přesto se hned po prozkoumání těla své ženy otočil k nám – tedy k Nekovi a mě - a udělal několik namáhavých kroků naším směrem. Na vteřinu se naše oči setkaly a já instinktivně k sobě Neka přitáhl ještě blíž. Ano, bylo mi jasné, že by mu jeho otec neublížil a že se vlastně právě teď bil na život a na smrt ne s jedním, ale se dvěma kočkodlaky kvůli němu. Stejně jsem si však nemohl pomoci, pud chránit svého druha byl silnější. Byl jsem ochotný Neka chránit před kýmkoli, kdo by mu mohl zkřivit byť jen jediný chloupek v kožichu.
Tygris udělal ještě několik – pravděpodobně kvůli zraněním neohrabaných – kroků naším směrem. Bylo však vidět, jak ho každý krok bolí a stojí mnoho síly, až to nakonec vzdal a také se složil na studenou zem. Jeho tělo sebou několikrát namáhavě škublo jakoby v tiku, ale do své polidštěné podoby se nevrátilo.
Uteklo několik předlouhých minut, během kterých bylo ve skladišti hrobové ticho. Už nebyly slyšet bolestné steny ani lapání po dechu. I Unciovi pomocníci zůstali bez hlesu a bez pohybu ležet nebo sedět na místě. Nikdo najednou nevěděl, co dělat, tak nikdo nedělal nic.
Muži, kteří přišli s Nekem, Tygrisem a Iris se někam vytratili.
Uteklo asi deset minut, snad čtvrt hodiny, ale mě to připadalo jako věčnost. Po celou tu dobu jsem byl napjatý jako struna těsně před prasknutím. Snad jsem ani nedýchal a nedokázal posbírat svoje chaotické myšlenky.
Nakonec se znovu otevřela vrata a do skladu se vrátili P'Antherovi muži. Tentokrát s nimi byla i zásahová jednotka takzvaných Kaptátorů, de facto policie nadpřirozených, která měla jako hlavní úkol žehlit přešlapy nadpřirozených a zahlazovat všechny možné stopy prozrazení naší existence obyčejným lidem. I tahle krvavá lázeň bude nejspíš veřejnosti vysvětlena jako „nekompetentnímu chovateli uteklo několik velkých kočkovitých šelem, které kvůli předchozímu špatnému zacházení zaútočili jedna na druhou; situace byla vyřešena, šelmy odchyceny, nedošlo k žádnému zranění, probíhá další vyšetřování, lidé se nemusí obávat o vlastní bezpečí". Nebo něco takového. Sami už jste podobné zprávy někdy viděli, nebo ne?
V patách policie bylo několik týmů para-záchranářů – čarodějů specializujících se na první pomoc nadpřirozeným, obzvláště takovou pomoc, jakou lidští doktoři poskytnout nemohou.
Dva týmy záchranářů řešili Parduse Unciu, Tygrise a Iris, další týmy kontrolovaly kočkodlaky, které jsem zasáhl ledovými šípy a rázovou vlnou, a rozdávali jim stříbrné jako fólie tenké deky, které jim měli pomoci rychleji se zahřát, případně ošetřovali jejich další rány.
Nakonec v rohu skladiště objevili mě a Neka. Dva záchranáři ze mě odvalili mého druha a zkontrolovali jeho životní funkce. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc mě Nekovo tělo tížilo, až mě jeho váha skoro drtila – nejspíš za to mohl adrenalin. Společnými silami ho záchranáři přenesli na nosítka a stejně jako ostatní kočkodlaky zabalili do termodeky. Jeho tělo se stále chvělo, ale naštěstí už ledovou bělost střídal narůžovělý opar ve tvářích. Byl jsem si jistý, že bude v pořádku.
Já sám jsem na tom byl hůř. Záchranáři zběžně ošetřili rány, které jsem měl na rameni, boku a stehně a pořád opakovali, že musím do nemocnice kvůli zevrubné prohlídce a důkladnějšímu ošetření. Sotva jsem je vnímal. Kvůli vyčerpání mi začaly před očima tančit jiskřičky a cítil jsem se, jako bych měl hlavu ponořenou ve vodě. Sotva jsem se držel na hraně mezi vědomím a nevědomím.
Poslední, co jsem ještě zaznamenal, byl jeden ze záchranářů sklánějící se nad tělem Iris, který zamítavě kroutil hlavou na svého kolegu.
Pak mě pohltila tma.
*** *** ***
Jak jsem jela dneska domů... Tak se mi podařilo něco absurdního.
Vstala jsem podle budíku, na koleji všechno stihla během hodiny, jak jsem plánovala, autobus přijel včas, takže jsem na nádraží byla přesně. Ale hodiny na nástupišti ukazovaly nějaký divný čas... Nějakým záhadným způsobem jsem na nádraží dorazila o hodinu dřív, takže jsem na vlak nečekala dvacet minut (během kterých jsem si chtěla koupit jídlo a pití), ale osmdesát. 😶
Pro vás je to ale dobrá zpráva. Jak jsem neměla co dělat, tak se mi víceméně podařilo napsast další kapitolu, takže jí můžete očekávat dnes v noci/zítra rána. 😉
