NEKO

LXVIII.

Neko ztěžka polknul a já jsem vzal jeho ruce do dlaní a stiskl je. Nervózně se mi podíval do očí, v tuhle chvíli to nebyl sebevědomý politik, ale nervózní přítel, který se chce vyznat ze svých nejniternějších strachů.

„Chtěl jsem být jiný a zjistil jsem, že jsem lhal jen sám sobě," řekl tiše a oplatil mi stisk rukou. „Chápu, proč nemáš rád politiku. Všechny argumenty o tom, že to není nejpoctivější zaměstnání, že je založeno na manipulacích, lžích a polopravdách, jde v něm o úplatky a nátlak, o prosazování cílů jednotlivců i skupin, je plné hádek, sporů, zákulisních intrik a pocitů nadřazenosti – všechno tohle jsem slyšel i sám viděl už před tím, než jsem se pro tuto dráhu rozhodl. A proto jsem chtěl být jiný – chtěl jsem jít proti systému a dokázat, že to jde i jinak, že se může prosadit i kandidát, kterého nepodporují pochybné finance stínových zainteresovaných frakcí. Pečlivě jsem si vybíral, od koho přijmu finance, s kým budu jednat, nekandidoval jsem jako zástupce rasy, abych nebyl nucen hájit zájmy jen jedné části nadpřirozených. Cílil jsem na ty, kdo jsou nespokojení, chtěl jsem je zaujmout svým programem, tím, co chci zlepšit a ne sebou jako osobou. A myslel jsem, že se mi to daří. Že nejsem ten politik, jaké nesnášíš, ale že jsem úplně nový druh. Ne revoluční nebo vzdorující zažitým pořádkům, jen jiný a nový."

Bylo mi docela jasné, kam tím míří a chtěl si to potvrdit:

„Co ti řekl otec?" zeptal jsem se, protože jsem na tuto otázku prostě musel znát odpověď.

„Nic," hlesl jen Neko a přitáhl si mě k sobě, aby mi mohl zabořit hlavu do vlasů.

Trochu jsem se od něj odtáhl, abych se mu mohl podívat do obličeje. „Nic? Jak to, že nic?"

„No, vlastně mi dal radu, po které jsem se otočil a radši odešel."

„Jakou radu?" tahal jsem z Neka, kterému se téma očividně nelíbilo.

„Řekl mi, ať nepokládám otázky, na které nechci znát odpověď."

Zaúpěl jsem, taková odpověď musela Neka zabolet. Tygris Nekovi potvrdil všechny nebo alespoň většinu našich předpokladů. Ať jde k čertu, takové věci by se dětem nikdy neměli říkat, ať už je to pravda nebo ne.

„Lásko, poslouchej," řekl jsem mu a ani nevím, jak jsem se dostal k tomu oslovení. „Na tom nezáleží. Svět není černobílý a to, že něco není úplně správně, ještě neznamená, že je to zcela špatně. Nejsi to ty, kdo má na rukou krev. Ty jsi z nikoho podvodem nebo výhružkami nevylákal peníze na kampaň. Svým sponzorům jsi nenasliboval, že budeš hájit jen jejich zájmy. Nikomu. Nic. Nedlužíš!"

„Ale-" chtěl mě přerušit Neko, ale nedal jsem mu šanci.

„Ne! Vyslechni mě až do konce," napomenul jsem ho. „Nikdo není bez chyby a tvým proviněním byla jen přílišná naivita. Osobně si nemyslím, že jsi udělal chybu, když jsi věřil svému otci, svým sponzorům i spolupracovníkům – všichni se nejspíš snažili udělat jen to, co považovali za nejlepší pro tvou kariéru – ale pokud to ty sám vidíš jako nedostatek, pouč se z něj. Zjisti, co se stalo špatně a příště se toho vyvaruj. Znovu to pak udělej jinak, lépe. Ale nezahazuj všechno, co jsi už dokázal. Neřezej si ruku jen proto, že máš ušpiněné prsty."

Neko se mi dlouho díval do očí a pak mi znovu položit tu otázku, na kterou jsem už začínal být alergický: „A tobě to nevadí? Nevadí ti, že se tvůj druh stane politikem? Že bude dělat to, co tak upřímně nesnášíš?"

Povzdechl jsem si. „Nesnášel jsem. I já jsem se poučil, že ne všechno je tak, jak jsem si to představoval. Pořád trvám na tom, že nejdřív dostuduju a budu se věnovat i své vlastní práci, ale kdykoli mne budeš potřebovat, budu tam. Budu s tebou a podpořím tě, jak nejlépe budu moci."

Na to mi už neodpověděl. Přitiskl si mě k sobě a já mu obětí oplatil. Držel jsem ho v náručí a vdechoval jeho omamnou vůni. Feromony problesklo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zapudil. Dávno mi bylo jedno, že by moje pocity i veškerou přitažlivost k Nekovi měly pramenit z biologických předpokladů kočkodlačí krve. Neko byl můj přítel, můj milenec, láska mého života.

Nekovy silné paže byly kolem mého těla utažené tak pevně, až jsem si byl jistý, že mi zaškrtil tepny a já brzo omdlím kvůli nedostatečnému prokrvení důležitých částí těla. Dokonce mě k sobě i povytáhl, až jsem v jeho objetí stál na špičkách a naše výšky se skoro vyrovnaly. Neko zabořil hlavu do mého krku a na kůži jsem cítil horkou vlhkost.

Neplakal, jeho tělo se netřáslo jako při pláči. Nebyly to slzy smutku, radosti nebo vděku. Byly to slzy úlevy. Hrůzy uplynulých událostí z něj opadly jako těžké závaží, které mu tížily nejen mysl, ale i srdce a konečně mohl dát průchod svým pocitům.

Nesnažil jsem se ho utěšovat, naopak i ve svých očích jsem ucítil hromadící se slzy, které jsem měl brzo prolít.

Ještě nebylo všechno za námi, ale už jsme si mohli oddechnout a konečně být bez výčitek nebo obav spolu. Tedy tak spolu, jak nám to moje studium a Nekova budoucí práce umožní.

Ozvalo se nesmělé klepání na dveře a vstoupila Mici. Neochotně jsme od sebe odstoupili a pokusili se aspoň trochu upravit, abychom vypadali reprezentativně.

„Rysi, je čas na tvou řeč," pronesla Mici tiše a zkroušeně, protože si nejspíš naše tváře, které nesly jasné stopy prolitých slz, jako znamení, že se všechno zhroutilo a její naděje pohasly. Usmál jsem se na ní, abych ji uklidnil a její oči se okamžitě rozzářily.

„A sakra," zaklel Neko. „Co jim mám teď říct?"

Zasmál jsem se, protože zděšení v jeho hlase bylo až komické. „Jen buď upřímný, řekni jim, že nežijeme v dokonalém světě, ale ty ses už dávno rozhodl, že se budeš snažit o jeho zlepšení a i přes to, co se stalo, v tom hodláš pokračovat, takže veškeré spekulace o tvém stažení kandidatury byly naprosto mylné. Nejen že dál kandiduješ, jsi odhodlaný vyhrát!"

Neko na mne zíral beze slov. Bylo mi jasné, že přesně tohle ode mne chtěl vždycky slyšet, ale bál se, že to nikdy neřeknu. No... Překvapil jsem i sám sebe.

Můj druh se ke mně sklonil a krátce ale prudce mne políbil na ústa a řekl jednoduché: „Děkuji."

Odpověděl jsem mu tím, co jsem považoval za tu nejlepší odpověď: „Neděkuj, miluju tě a vím, že i ty miluješ mě."

„Navždycky," potvrdil mi s rošťáckým zábleskem ve zlatýchočích. „Jsi přece můj druh."