Ark je obyčejný čaroděj, který chce dostudovat vysokou školu a získat práci ve Státním alchymistickém výzkumném ústavu. Letošní volby do Collegia ho opravdu nezajímají a kandidáti už vůbec ne, na to prostě nemá náladu ani čas, studium je přednější...
Kdo jste nebyl na koncertě Erica Nama minulé pondělí v Lucerně, máte čeho litovat. 😈😂😍 Eric je neskutečný showman a jeho vystoupení bylo naprosto dokonalé. 😀😊😍
Osobně také oceňuji, že dodal pojmu "leopardí vzor" zcela nový rozměr, když zpíval v košili s... Leopardy (respektive levharty, jak zní správný biologický název těchto velkých kočiček.) 😂 Pro ty, kdo neví, proč mě to tak pobavilo, jen říkám, že latinský název Levharta skvrnitého je Panthera Pardus. 😜
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ach ano, Eric Nam v celé své kráse v pražské Lucerně, 10. června 2019, 19:57 SEČ. 🤣
*** *** ***
Kdybych měl čas, dal bych Nekovi celou lekci o tom, jak hloupý nápad je skákat před čaroděje, který právě používá kouzlo z oblasti elementární magie. A to jakékoli kouzlo. Kdybych použil ohnivý šíp, nad kterými jsem také přemýšlel, zásah z takové blízkosti by jeho vnitřní orgány doslova uvařil a já bych z přítele měl kouřícího pečeného tygra akorát připraveného k porcování. Díky tomu, že jsem ho zasáhl ledovým šípem, byl v tuhle chvíli „jen" extrémně podchlazený - kdyby byl člověkem, jeho organismus by upadl do šoku a během několika málo minut by zemřel, ale díky své kočkodlací fyziologii se z toho dostane... Po nějaké době, správné léčbě a hlavně řádném odpočinku. Na nic z toho čas nebyl, a už vůbec ne na tu přednášku, kterou jsem mu chtěl uštědřit.
Možná se mě Neko snažil hrdinsky zachránit, ale celou situaci jen zhoršil. Zatímco on se válel na zemi neschopen ani pohybu natož dalšího boje a já kvůli zraněním a vyčerpání sotva stál na nohou, Pardus Uncia se docela jednoduše oklepal a s vrčením se chystal k dvojnásobné vraždě. Neko ho sice srazil a on díky setrvačnosti odletěl pár metrů daleko, ale kromě budoucí modřiny a možná naraženého boku, mu vůbec nic nebylo. V klidu tak mohl dokončit proměnu v ohromného Levharta.
S hrůzou jsem sledoval, jak se jeho žluté oči velké snad jako čajové podšálky zaměřily na mě a Neka. Z hrdla mu zadunělo další hluboké zavrčení, při kterém se mu pysky shrnuly a odhalily dlouhé a nesympaticky špičaté zuby, od kterých bych se nejraději držel v uctivé vzdálenosti. Špička jeho ocasu sebou zuřivě škubala a jak bezhlučně přešlapoval z jedné tlapy na druhou, jeho skvrnitý kožich se vlnil. Kdybychom byli v zoo a on byl bezpečně za mřížemi své klece, řekl bych o něm, že je opravdu pěkná velká kočička - v situaci, v jaké jsme byli, tedy kdy se mě chystal sežrat, jsem něco takového přiznat odmítal.
Ve skutečnosti mě sevřel strach. Do té chvíle jsem si ani nepřipouštěl, že bych odsud neodešel živý, a to i přes všechny výhružky, kterými mě Pardus Uncia zasypal. Nebylo to ani tak tím, že bych nevěřil jeho odhodlání, jako spíše, že jsem věřil ve své schopnosti se odsud dostat. Teď se však situace radikálně změnila. Už jsem nebojoval jen o svůj život, ale i o život svého druha, a nečelil jsem partě natvrdlých chlápků „samé svaly, žádný mozek", ale odhodlanému levhartovi s nadpřirozenými reflexy. A já neměl v rukávu žádný další trik, kterým by se mi ho podařilo překvapit, zastrašit nebo dokonce odrazit.
