NEKO

LXVII.

Dostat se do Kongresového centra bylo ještě jednoduší, než jsem čekal. Jak říkala Mici, všichni organizátoři i zaměstnanci samotného centra věděli, kdo jsem, a nezpochybňovali moje právo na takové akci být. A když jsem narazil na zamčené dveře, které vyžadovali autorizaci, posloužila mi průkazka s čárovým kódem, kterou mi zajistila Mici.

Ještě že mě nikdo nechtěl zastavit – byl jsem docela napružený a nejspíš bych si na tom někom pěkně zchladil žáhu. A důvod mého vzteku? Neko nezavolal. Zkoušel jsem to pak ještě několikrát, ale vždycky jen hlasovka. Ignoroval mě dál.

Celé centrum hořelo horečnatou činností a přípravami. Všude byli kabely a sem tam pobíhaly desítky nadpřirozených, kteří připravovali všechno do nejmenších detailů, aby proběhlo vše tak, jak má. Asi by bylo problematické prodrat se těmi davy, ale měl jsem po svých bocích bodyguardy, kteří mi razili cestu jako ledoborci zrádným mořem.

Stačilo se zeptat několika pobíhajících kočkodlaků a byla mi ukázána cesta do soukromého salónku v zákulisí, kde se připravoval Neko na svůj tak dlouho očekávaný projev.

Už když jsme s bodyguardy dorazili do chodby vedoucí k salónku, slyšeli jsme zvýšené hlasy, které se hádaly. Nedalo mi moc práce jeden z hlasů identifikovat jako Nekův. Nevím, s kým se hádal, aby byly to nejméně dva další mužské hlasy a minimálně jedna žena. Obsah hádky byl prostý: „To nemůžeš udělat!" a „Můžu a udělám."

Neobtěžoval jsem se klepáním na dveře, přes tu hádku by mě stejně nikdo neslyšel, a tak jsem prostě vzal za kliku a rozrazil dveře, abych svému příchodu dodal na dramatičnosti. Všichni se překvapeně otočili a vykulili oči, když jim došlo, kdo to stojí na prahu. Kromě Neka byly v místnosti další tři muži a žena – všichni měli kolem krku podobné šňůrky s kartičkami, jako dala Mici mě, takže jsem usuzoval, že jsou to členové Nekova týmu kampaně. Jasně že se jim nelíbilo, že kromě své kariéry chystá jejich šéf odbouchnout i tu jejich. Být na jejich místě, řvu na Neka taky.

Tedy já na něj hodlám řvát, ale z trochu jiného důvodu. A chtěl jsem k tomu mít soukromí.

„Budete tak laskavi a necháte mne s mým druhem na chvíli o samotě? Musíme si o něčem promluvit před tím, než začne konference," řekl jsem tak pevným a klidným hlasem, až jsem překvapil sám sebe, protože můj duševní stav byl daleko od obou těchto stavů. Vnitřně jsem byl rozklepaný jako osika a tak tak jsem nevybuchl vztekem a zklamáním.

Nekovi zaměstnanci všichni rychle přikývli, někteří zamumlali „Samozřejmě" a zmizeli jako pára nad hrncem. Dveře se za nimi zavřely a já si byl jistý, že moji bodyguardi teď ty dveře hlídají jako vchod do nejsvětějšího chrámu a dovnitř by někdo prošel jen přes jejich mrtvoly. Snad k něčemu takovému nedojde.

Zaměřil jsem se na svého druha, který byl mírně řečeno překvapený mou přítomností. Blbec jeden, ulevil jsem si v duchu. Tohle mu dám ještě pořádně sežrat.

Vyrazil jsem k němu s očima upřenýma do těch jeho zlatavě zářících. Byl tak nádherný, vysoký, ramenatý s kudrnatými blonďatými vlasy, které mu padaly na ramena. Statný, živočišně hříšný kočkodlak s tváří anděla.

Neřekl ani slovo a ani já jsem nepromluvil. Nebylo potřeba. Mezi námi nikdy nebylo potřeba mnoho slov. Vždycky jsme mezi sebou dávali přednost činům a fyzickým projevům před prázdnými a planými vyznáními. Proto jsem věděl, že to, co udělám, pochopí mnohem jasněji, než když bych mu to vysvětloval jakkoli pádnými slovy.

Natáhl jsem se k němu, k jeho překrásné souměrné tváři, kterou jsem tolik miloval. Viděl jsem v jeho očích mix emocí, kterým se bránil dát průchod – vztek, znepokojení, lásku i náhlou vášeň, která mu přikazovala vzít mě do náručí a políbit mě. Udržel se. Já ne.

Vrazil jsem mu facku.

Pořádný mlaskavý políček, po kterém mě jako čert bolela ruka a na Nekově tváři okamžitě naskočil červený obtisk mé dlaně s jasně viditelnými prsty.

„Au!" zařval Neko a než se stihl nadechnout k tomu, aby zaprotestoval proti mnou zvolené formě násilí, vrhl jsem se mu kolem krku a políbil ho tak vášnivě, jak jsem věděl, že chtěl políbit on mne.

Sevřel mě v náručí a polibek mi oplatil. Na moment jsme se ztráceli jeden v druhém, ale rychle jsem to ukončil. Odstrčil jsem ho od sebe a než se mohl vzpamatovat, spustil jsem svou pečlivě promyšlenou a nacvičenou řeč:

„Vzdát se kandidatury? Vážně? Nepřipadáš si, jako bys dva metry před cílovou páskou marathonu zastavil a řekl si, v běhání jsem sice dobrej, ale k čemu to, teď radši půjdu hrát na housle? Zvolil sis cestu, tak po ní kráčej s hrdostí. Došel jsi příliš daleko na to, aby ses mohl vrátit – tvůj sen je jen krůček od svého naplnění, tak se k němu teď neobracej zády. I kdybys časem nalezl jiný cíl, jiný smysl života, vždy by tento pošlapaný sen ležel v tvém nitru krvácející, umírající, ale nikdy ne mrtvý – vždycky by sis vyčítal, že jsi měl možnost pomoci tisícům, ale na poslední chvíli jsi vycouval jako zbabělec. Já vím, že jsem nebyl zrovna dobrou oporou, prosím, promiň mi to, že mi tak dlouho trvalo, než mi došlo, co musím udělat – musím ti upřímně říct, že tě obdivuji a že rád budu stát po tvém boku a pomáhat ti, jak nejlépe budu moci. Je pravda, že jsem o něčem takovém nikdy ani nesnil, nikdy to nebylo moje přání ani touha, ale copak na tom záleží? Ukázal jsi mi růže a teď po mě i po sobě chceš, abychom zapomněli na to, jak voní a jak jsou krásné. Řekni mi, ale upřímně, proč se chceš vzdát kandidatury? Jaký je ten hlavní důvod?"