NEKO

IX.

Praha, deset centimetrů sněhu a tři stupně nad nulou je jedna z nejhorších možných kombinací jaké jsem kdy zažila. 😱

***     ***     ***

„Co tím chceš říct?" zděsil jsem se.

„Byl to snad první dlak, se kterým sis to rozdal, nebo co?" kontroval vlastní otázkou Enzo.

„První, se kterým jsem si to rozdal podruhé," přiznal jsem. Předtím, než jsem poznal Neko to byly jen jednorázovky, vztahy na jednu noc.

„Počet styků nehraje roli. Pravidlo číslo jedna zní: Nenechat se kousnout někým, kdo se kousnutím nejen rozmnožuje, ale i zavazuje."

Jakoby mě praštil něčím hodně tvrdým po hlavě. Věděl jsem, že tak povrchové kousnutí by mě nepřeměnilo, ani kdyby to bylo fyzicky možné - což není, protože magie v mé krvi by něčemu takovému zabránila stejně snadno, jako lidský imunitní systém porazí rýmu. Děsila mě ta část „zavazuje", protože tomu se nemám jak bránit.

Ztěžka jsem polkl: „Právě proto jsem chtěl s tebou mluvit. Co s tím můžu dělat? Jak se toho zbavím?"

„Začneme tím podstatným. Víš, co to kousnutí znamená a jak funguje?"

„Ne," odsekl jsem. „Proto jsem si pozval na poradu tebe!"

Pravda byla taková, že ač se to nezdálo, Enzo byl zářící hvězdou fakulty medicíny, kde se profiluje jako budoucí sexuolog. Rád se chlubí tím, že studium bere natolik vážně, že hledá jeho uplatnění v praxi na každém kroku. V tuhle chvíli jsem se proto neptal děvkaře, který v rámci sbírání zkušeností provozoval sex s každou myslitelnou i nemyslitelnou bytostí, ale medika znalého zdravotních rizik.

„Řekl bych, že ukázka bude lepší, než zdlouhavé vysvětlování," prohodil Enzo záhadně a popadl mě kolem krku. Dřív než jsem stihl pochopit, o co mu jde, byly jeho rty na mých a jeho jazyk se prodral do mých úst.

Malé přiznání: I přes ty kecy na přivítanou je pravda taková, že už jsme si spolu párkrát hráli. Nikdy jsme to nedotáhli až do konce - na to jsme až moc dobří kamarádi - ale nějaké to přiopilé francouzské líbání či dobývání prvních a druhých met proběhlo. Několikrát.

Což znamená, že jsem věděl, jak zdatný je Enzo v orálních dovednostech - tedy, že jen těžko hledá konkurenci. Tentokrát byl náš polibek jiný než kterýkoli předchozí. Ne horší, ale... Sakra, tohle byla jednoduše řečeno hrůza. Enzovy rty se zdály příliš horké, jazyk nepříjemně vlhký, zuby příliš ostré. Instinktivně jsem se pokoušel polibek ukončit a dostat se od něj co nejdál budu moc. Líbat se s ním bylo prostě špatné a já si nedokázal vysvětlit proč.

Chvíli jsem se s Enzem přetahoval, než mě konečně pustil a já si mohl hřbetem ruky otřít ústa. Ještě nikdy v životě jsem se necítil takhle znechuceně potom, co mě někdo políbil, a věřte mi, políbil jsem hodně pochybných a ano i nechutných kreatur, včetně mé sto dvaceti šestileté prapratety Julie.

„Už chápeš?" zeptal se Enzo se sadistickým úsměvem.

„Že jsi magor? Dávno."

Faun jen protočil oči. „Sliny kočkodlaků, stejně jako všech dalších dlaků, obsahují enzymy, které se po kousnutí rozšíří v zasaženém organismu a aktivují se při kombinaci s hormony vylučovanými při sexuálním vzrušení jako je například serotonin, dopamin nebo oxytocin, jestliže je ve stejné době do těla vpravena další dávka enzymu nic se neděje, prostě se neutralizuje, ale když podán není - protože ses vzrušil s někým jiným - tvoje tělo se chová jako při otravě a automaticky se brání. Takhle si dlakové pojišťují vzájemnou věrnost. Označení jednotlivci nejsou fyzicky schopní sexu s nikým jiným než s partnerem, který je kousl."

„To si ze mě děláš prdel, ne?" doslova jsem cítil, jak mi z tváří mizí krev, a já blednu zděšením. Vzájemná věrnost? Neko je fakt sexy, ale že by to měl být ten poslední, s kým budu do konce života spát?

„Je to primitivní, ale účinné," pokýval Enzo hlavou. „Tohle kousnutí není naštěstí hluboké, takže by účinky měly pomalu klesat, až zmizí úplně. Z dlouhodobého hlediska není podle mě čeho se bát, jedině..."

„Jedině, co? Neděs mě!"

„K vytvoření trvalého pouta by takhle mělké kousnutí stačilo jen v případě, že byste byli druzi, ale takhle možnost je hodně nepravděpodobná. Podle mě se nemáš čeho bát."

„Druzi?"

Enzo znovu protočil oči. „Copak ti rodiče jako malému nevyprávěli pohádky? Jsou v nich docela dobré základy ohledně dělení alfa-beta-omega i všechno to o předurčených druzích a věčném poutu."

Jo, tyhle pohádky jsem jako malý slýchal.

V něčem měl Enzo pravdu. Mezidruhové svazky mezi dlaky a dalšími rasami nebyly neobvyklé, to bylo všeobecně známo, ale bylo sakra nepravděpodobné, že bychom si zrovna já a Neko byli souzeni.

Nejsme druzi.

Uf.

To se mi ulevilo.

„Nicméně," zarazil pocit úlevy, který ve mně rostl, Enzo pragmatickou radou: „Už ho nenech, aby tě znovu kousl. Pro svoje vlastní dobro."

***      ***      ***

Vymyslela jsem si pár vlastních pravidel a přemýšlela jesli to nepřeháním... Pak jsem si uvědomila, že jsem de facto bohem svého malého světa, takže si to můžu dovolit. 😈