NEKO

XXXV.

Až do pátku jsem byl pěkně naštvaný. V hlavě jsem si stokrát srovnával, co jsem měl v plánu Nekovi říct, ještě než se s ním vydám ke svým rodičům. Přece jen bychom si měli spoustu věcí vyříkat, než si začneme hrát na ideální pár. Obzvláště protože moji rodiče nejspíš předpokládají, že jsme ideální pár.

Neko dorazil přesně v šest, jak sliboval. Bylo to poprvé, co přijel autem, které bylo pochopitelně luxusní značky. Dlouhé, nízké, místy zakulacené, jinde ostře řezané – na první pohled sporťák, což poznal i takový neznaboh a ignorant v této oblasti jako já. Kdyby tu byl Enzo, určitě by slintal blahem. Mě jen štvalo, že jízda v tomhle žihadlu bude nejspíš hodně nepohodlná.

Než jsem stihl přijít na to, kudy se do auta leze, Neko vyskočil a galantně mi otevřel. Dveře se neotevíraly do stran, jako bych čekal u normálního auta, ale nahoru jako u nějaké rakety.

Poděkoval jsem mu a chystal se nasednout, ale Neko mě chytil kolem pasu a přitiskl si mě k sobě.

Bylo to strašně nefér, protože moje tělo na něj bezprostředně reagovalo a zrazovalo tak moje - ne tak pevné, jak jsem si myslel - odhodlání. Chtěl jsem na něj být pořád naštvaný a náš rozhovor vést z pozice ublíženého, ale to moc nešlo, když mě moje instinkty naváděly k tomu, abych se mu stočil do klubíčka na hrudi a tulil se k němu, dokud polnice neohlásí soudný den a my nezahyneme v dešti meteoritů.

„Chtěl jsem se omluvit, Arku," zašeptal mi do ucha a objal mě ještě pevněji. „Vím, že někdy se chovám strašně arogantně. Už od malička jsem zvyklý, že všichni prostě udělají to, co jim nařídím. Mít druha je i pro mě úplně nová zkušenost a budu se muset naučit, jak s tebou jednat. Náš poslední rozhovor jsem si přehrával v hlavě asi milionkrát a došel jsem k závěru, že takhle to opravdu nepůjde. Obzvláště z mé strany."

Tou omluvou mi definitivně vzal vítr z plachet. Kdo by byl čekal, že mocný Ussirys P'Anthera se dokáže takhle ponížit a uznat vlastní chybu? Věděl jsem, že bych měl odpovědět ve stylu: Také se omlouvám, ale to jsem udělat nemohl. Na svém chování jsem nic špatného neviděl. Za těchto podmínek jsem však byl ochoten uzavřít kompromis.

„Dobře. Co kdybychom se místo hádání domluvili?" navrhl jsem mu. „Uznávám, že bychom si měli odbýt návštěvy u rodičů. Obzvláště ti moji jistě touhle dobou už šílí touhou přivítat tě u rodinného krbu. A rozhodně budeme muset nějak obrazit i kamarády a známé, protože s nimi to bude úplně stejné, ale nechce se mi obrážet společenské akce, takže-"

„Arku, uvědom si, že jsem kandidát do Collegia," přerušil mě rázně Neko. „Mám společenské závazky. A jak budu vypadat, když prohlásím, že jsem si našel druha – svého celoživotního partnera a údajně svou největší oporu - a pak se s ním ani neukážu na veřejnosti?

„Nechal bys mě laskavě domluvit? Snažil jsem se ti navrhnout dohodu. Tak kdybys mě laskavě nechal mluvit..." vyzývavě jsem se na něj podíval a on jen přikývl a zůstal zticha. „Chápu, že musíš vést svou kampaň a nepřítomnost tvého druha, který ti navíc hrdinsky veřejně zachránil život, by ti plusové body nejspíš nepřineslo. Takže můj návrh zní: Jednou měsíčně, tě doprovodím na předem domluvenou akci."

„Jednou měsíčně?" opakoval po mě Neko. „Víš, kolika akcí se účastním? Co mám asi tak všem říkat na těch ostatních, když se budou ptát, kde tě mám schovaného?"

„Na to už jsem myslel," snažil jsem se ho uchlácholit. „Říkej jim prostě pravdu."

„A to má být?" zeptal se Neko uštěpačně. „Snad nechceš, abych všem vykládal, jak nesnášíš jakékoli větší srocení davu."

„Ne. Říkej, že jsem zaneprázdněný student, který právě dokončuje studium jednoho z nejnáročnějších čarodějnických oborů. A je první v ročníku, jen tak mimochodem. Jsem prostě tak zaneprázdněný studiem, že tě nemůžu doprovázet tak často, jak bych chtěl."

Neko pozvedl jedno obočí a sarkasticky poznamenal: „Neříkal jsi asi tak před deseti vteřinami, že mám říkat pravdu?"

„Ale no tak, ta poslední část byla jen lehkým nadhodnocením, ne úplnou lží," zakřenil jsem se na něj.

„Jednou za měsíc je málo," vrátil se k tématu Neko. „Musíš se mnou někam alespoň jednou týdně."

„Takže by to bylo čtyřikrát měsíčně? To ani náhodou," zhrozil jsem se.

„Pořád by to byl jen zlomek toho, čeho se musím účastnit já," odvětil Neko.

„Rozdíl mezi námi dvěma ale je ten, že ty ses pro to martýrium rozhodl dobrovolně, zatímco mně je vnucováno. Dvakrát měsíčně – minimálně čtrnáct dní od sebe. Poslední nabídka."

„Třikrát měsíčně, akce od sebe maximálně deset dní," zkusil znovu Neko.

„Ne, řekl jsem dvakrát."

„Dobře, tak dva a půl krát," navrhl Neko a já se zarazil.

„Co znamená dva a půl krát?"

„Dvě velké společenské akce a jedna malá – třeba nějaká soukromá párty s rodinou a kamarády nebo podobně," navrhl Neko.

Zamyslel jsem se. Nečekaně se mi nabídla zajímavá situace, která tak trochu testovala sílu mého charakteru. Akce s kamarády a rodinou jsem považoval za speciální kategorii a měl jsem za to, že s nimi jsem už souhlasil bez dalších přidaných podmínek – Neko je však teď zařadil do stejné skupiny jako ty, proti kterým jsem protestoval. Mohl jsem mu říct, že s první kategorií nemám žádný problém a na nich se nemusíme domlouvat. Nebo jsem mohl přistoupit na jeho návrh a tvářit se, že mu vlastně dělám laskavost.

Hm, co bych asi měl vybrat?

„Platí," řekl jsem nakonec rozhodně. „Ale pamatuj, že dělám hodně velký ústupek."

Naši domluvu jsme stvrdili polibkem.

Cesta k rodinnému sídlu Eugenů nám zabrala skoro tři čtvrtě hodiny, takže po našem vážném rozhovoru jsme byli trochu opožděni. Nikomu to však nevadilo. Naopak čekání nejspíš nabudilo očekávání ještě o několik stupňů víc, než bylo.

Moji rodiče vítali s otevřenou náručí Neka jako dávno ztraceného syna. Věděl jsem, že mého otce těší, že by se měla naše rodina spojit s tak váženou a starobylou rodinou jako byli P'Antherovi. A máma byla prostě nadšená, že jsem si našel partnera, před kterým, kvůli tomu že je to můj druh, jen tak neuteču. Oba vyjádřili své pocity prohlášením: Děkujeme, že ses ujal našeho syna.

Ujal. Jako nějakého psa, kterého museli dát do útulku.

To jsem měl nejspíš zato, že jsem započítal rodinné návštěvy do společenských akcí, pro které jsem se„obětoval". Karma je mrcha a teď mě přišla kousnout do zadku.