NEKO

X.

V pátek večer se mi nikam nechtělo, takže jsem se z chlastačky, na kterou se chystali moji kamarádi, vyvlíknul a zůstal doma. Pár hodin jsem se skutečně učil, jak jsem jim tvrdil, ale moc jsem toho nezvládl. K pokroku ve studiu transfigurace rostlin na živé tvory bych potřeboval přístup ke knize šíleného mnicha Svalibuka z dvanáctého století. To byla ale pochopitelně jedna z těch knih, které univerzitní knihovna půjčovala pouze „přísně prezenčně". Na jednu stranu to chápu, už existuje asi jen tucet těchto knih po celém světě a kopie se údajně vytvořit nedají, protože drahý Svalibuk byl paranoik, který věřil, že se mu konkurenti pokoušejí ukrást jeho znalosti, a knihy proklel. V té části s krádeží znalostí měl pravdu - do dnešní doby z jeho práce čerpají ve větší či menší míře všichni čarodějové co jich na světě je. Na stranu druhou mě to pěkně štvalo.

Podle mě by se ta stupidní kletba dala obejít jednoduše skenerem nebo kopírkou, protože mnich, který žil před devíti sty lety, těžko mohl předpovědět stroje, jež dokáží něco ofotit. Navrhl jsem to knihovníkům a ti mi na rovinu řekli, že se to neodváží riskovat, protože pár posledních opisovačů vybuchlo. Doslova a do písmene. A vzali s sebou i značný kus svého okolí plus opisovanou knihu. Knihovníci jsou zbabělci.

Když jsem nemohl studovat, věnoval jsem se praxi. Sedl jsem si do pozice lotosového květu a začal meditovat. Postupně jsem rozrušil a zase stabilizoval všechny svoje čakry. Pročistil jsem svou - kvůli událostem posledního týdne dost zaneřáděnou - auru a nakonec skoro hodinu procvičoval levitaci, telekinezi a transmutaci.

K večeru jsem z toho všeho byl už dost vyšťavený, takže jsem se brzo navečeřel, vysprchoval a měl v plánu si lehnout ke krbu s erotickým románem, na který jsem se už dlouho chystal. Potřeboval jsem trochu zprostředkovaného vzrušení, když jsem nemohl mít reálné.

Byl jsem jen v županu a chystal si nalít skleničku červeného vína, když jsem uslyšel klepání na dveře. Mrkl jsem na hodiny - bylo skoro jedenáct večer. Kdo to mohl být? Nikdo z mých kamarádů a rodina už vůbec ne... Napadla mě jen jedna osoba, ale to byl nesmysl...

Každým krokem, kterým jsem se krátkou chodbou blížil ke dveřím, jsem si byl podivně jistější a jistější tím, kdo stojí za nimi. Vlasy na zátylku se mi napřímily, po zádech mi přejela ledová vlna očekávání. Bylo to, jakoby se každá buňka mého těla už nemohla dočkat, až bude v jeho přítomnosti.

Byl to on. Neko.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak věděl, kde bydlím a popravdě ani mi v tu chvíli nedošlo, že to znamená, že zná i mé jméno, zatímco já jeho stále ne. Přiznávám, v tu chvíli jsem nepřemýšlel. Respektive nepřemýšlel jsem mozkem, ale jiným orgánem svého těla.

Nepozdravili jsme se. Jako obvykle mezi námi nebylo potřeba slov. Kočkodlak překročil práh a silné paže ovinuly můj pas. Rukama jsem mu zajel do rozpuštěných vlasů. Nesmím ho nechat mě kousnout, byla poslední souvislá myšlenka, která se mi mihla hlavou předtím, než se naše rty setkaly.

Zapomenout Enzův znepokojivý polibek bylo díky sladkým rtům a hravému jazyku snadné jako facka, stejně jako zapomenout všechna upozornění a varování, která následovala.

Můj župan dopadl na podlahu a já jsem před kočkodlakem poprvé stál v celé své nahotě. Uznalý pohled jeho očí mě víc než potěšil - rozžhavil mě a navnadil. Jako šílenec jsem se vrhl na jeho oblečení a on mi ochotně pomohl ho dostat pryč. Dokonce odkopl i boty a pak v jedinečném okamžiku úplného porozumění jsme tam stáli oba tak, jak jsme se narodili a obdivovali tělo toho druhého.

Neko byl statný, jeho svaly byly ostře vyrýsované, přesto to nebyl hromotluk, ale pohyboval se s příznačnou kočičí elegancí a sebejistotou. Chloupky, které pokrývaly jeho hruď i nižší partie, byly zlatavě plavé a mé myšlenky na vteřinu zabloudily k otázce, jaká je asi jeho kočičí podoba.

Pak už pouhé pohledy nestačily. Jako bychom potřebovali jeden druhého k pouhému aktu dýchání, vrhli jsme se hladově proti sobě. Přesto to nebylo tak prosté a živočišné jako naše dvě předchozí setkání. Oba jsme využili faktu, že se nenacházíme na veřejném místě a máme času, kolik si jen budeme přát.

Zkoumali jsme jeden druhého. Testovali erotogenní zóny, na které dříve nedošlo, objevovali všechna ta kouzelná zákoutí našich těl, jejichž dráždění nás dovádělo až na pokraj. Trvalo snad celou věčnost, než do mě konečně vnikl a pak ještě dlouho, než se náš rytmus vystupňoval k tomu extatickému tempu, které nás vyneslo až na vrchol.

Neprovozovali jsme sex. Milovali jsme se. Dlouze a vášnivě. Romanticky na rohoži před rozpáleným krbem, kde jsem si původně udělal pelíšek pro své osamělé erotické snění.

Ráno jsem se probudil sám v posteli bez vědomí, jak jsem se do ní dostal. Na krku jsem měl nový otisk zubů téměř dokonale obtahující ten původní.

Zase mě kousl.