NEKO

LX.

Seděli jsme tak asi hodinu.

Neko s lokty na kolenou, hlavou položenou v dlaních. Neviděl, neslyšel. A tak jsem seděl jen vedle něho, hlavu opřenou o jeho rameno a čekal jsem, až si všechno promyslí a stráví to.

Pořád jsme se vlastně nikam neposunuli. Stále jsem nevěděl, co se stalo – ano, Neko mi řekl verzi, která byla řečena jemu, ale já ničemu z toho nevěřil. Vlastně jsem většinu z té hodiny strávil přemýšlením nad tím, jak moc nemám rád politiku. Všechno to, co jsem si představoval, že se v politice děje a od čeho jsem se chtěl držet dál, se nabouralo do mého života jako buldozer. A Neko seděl za volantem. Nebo pákami. Nebo tlačítky. Vlastně nevím, jak se takový buldozer ovládá... No nic, to není podstatné.

„Otec mi řekl, že jsem měl sledovat peníze a že bych přišel na to, kdo mě otrávil," řekl najednou Neko a já sebou trhl, jak mě jeho náhle až hromový hlas v tichu pokoje překvapil.

„Ano, vzpomínám si," potvrdil jsem mu, a i když jsem riskoval, že ho zase naštvu, trval jsem na své teorii. „Možná si to jen představuji a hledám chiméry, ale přijde mi, že tvůj otec měl nějaký plán – co já vím, že přijdeš na to, kdo tě otrávil, veřejně Unciu obviníš, jeho to zdiskredituje a ty tak získáš jeho voliče – když to nevyšlo tak, jak plánoval, přišel s jiným plánem a nechal Unciu, aby mě unesl."

„A to jak?" štěkl po mě Neko a já věděl, že ve skutečnosti není naštvaný na mě. „Těžko mohl jít za Unciou a říct mu, hele můj syn dneska přijede i s přítelem, měj u sebe drogu na omámení a buď v pohotovosti, až na něj narazíš u nás na chodbě."

Neko mi vracel tón, s jakým jsem s ním před tím mluvil já, bylo mi to jasné, ale stejně mě osten sarkasmu zabolel. Překousl jsem to a připustil: „Nevím, jak se to stalo. Ale po tom, co všechno mi řekl Uncia v tom skladišti, nevěřím, že byl jediným hybatelem. Nejspíš si sám neuvědomoval, že byl do té situace vmanipulovaný. Každému zdravě uvažujícímu tvorovi by bylo naprosto jasné, že potom, co unese syna z rodu Eugenů, tak skončil. Pro politika to byla v podstatě sebevražda."

„Zoufalý čin, zoufalého muže," nabídl vysvětlení Neko, ale já jen zavrtěl hlavou.

„Byl zoufalý, ale nebyl to šílenec. Mým únosem a mou vraždou by nic nezískal. Věřil tomu, že má plán a že má nejspíš spojence, kteří ho ochrání před následky jeho činů – a kdo je mocnější než člen Collegia?"

„Můj otec rozhodně ne," řekl Neko pevně. „A myslím, že se na to díváš špatně. Ve chvíli, kdy tě Uncia unesl, už nešlo o politiku – to že byl členem Collegia a že já byl jeho konkurentem v nastávajících volbách... Na tom nezáleželo. Šlo o to, že jsi můj druh. Šlo o to, že věřil, že Iris měla být jeho družkou, ale můj otec mu ji „ukradl", nebo jak se na to díval. To co by získal tvou smrtí, by byla pomsta. Krutá, hloupá a falešná, ale v jeho očích by to nejspíš byla uspokojivá pomsta."

Chvíli jsem hleděl Nekovi do očí a viděl v nich jen upřímnost. Celým svým srdcem tomu věřil.

Druhové. I když jsem teď jednoho sám měl a v žilách mi proudila sice zředěná, ale přesto významně se projevující dlačí krev, tak jsem tomu příliš nerozuměl. Ale na druhou stranu... Tisíce let lidské i nadpřirozené historie, literatury a umění ukazuje, že pro lásku stojí za to zemřít. Že pro lásku jsou jedinci ochotni obětovat cokoli, vykonat pro ni cokoli, obětovat cokoli.

A pak mě něco napadlo. No, jasně láska. Může být slepá, ale i vypočítavá a zrádná.

„Iris!" vykřikl jsem a myslel jsem tím v podstatě Heuréka.

„Co?" nadskočil Neko překvapením.

„Je jasné, že tvůj otec nějakým způsobem tahal za nitky a pomáhal ti s kampaní tak, že jsi o tom ani ty sám nevěděl. A Uncia mi řekl víceméně svou verzi příběhu. Celkově to do sebe nezapadalo, ale teď mi došlo, že jsme přehlíželi asi nejvýznamnější dílek skládačky. Iris!"

„U ní si dokážu představit, že by naplánovala mou otravu," pokýval hlavou Neko.

„A tvému otci se podařilo tě dostat na jiné místo, než kde jsi měl být – z místa, kde by ti nikdo nejspíš nebyl schopen zachránit život v čas, na místo, kde ti mohl pomoci každý druhý. Jak jsme se shodli před tím – byl to risk, ale nejspíš to bylo to nejlepší, co dokázal Tygris v tu chvíli udělat," rozvíjel jsem svou myšlenku a tahle teorie se mi zamlouvala čím dál tím víc. „Možná v tom Iris a Uncia jeli od začátku spolu. Nebo to dělali jeden pro druhého – víš, Uncia si mohl myslet, že pomůže Iris od rodiny, kterou nikdy nechtěla, Iris si mohla myslet, že pomůže milenci zbavit se konkurence... Nebo se prostě dohodli na tom, že se zbaví nás všech a budou si žít ve svém šťastně až na věky."

„Spíš až do smrti," povzdechl si Neko. „Smrt je nerozdělila na moc dlouho. Nějak nevím, je to trochu uvěřitelnější než, že všechno zosnoval jen můj otec, ale stejně... Přijde mi to celé přitažené za vlasy."

„Mě ani ne," neodpustil jsem si štiplavou poznámku. „Přijde mi to jako politika."

Neko se zamračil. „Co tím chceš říct?"

„To víš: intriky, zákulisní dohody, zavádějící informace, velké projevy a utajené úmluvy, ústrky, únosy, vraždy. Prostě politikův denní chleba."

„Politika přece není jen o takových věcech," kroutil Neko hlavou, jako by nevěřil tomu, co říkám a začal bránit svou vytyčenou životní cestu, jako by to bylo učení jediného a pravého náboženství: „Ano, v podání některých je to špinavá hra, ale většinou jde o snahu zlepšit život společnosti. Prosadit změny a uspořádat systém tak, aby byl výhodnější a prospěšnější pro co nejširší vrstvu obyvatel."

„Dobře, dobře," zvedl jsem ruce nad hlavu, jako že se vzdávám před jeho slovy. Kdybych ho nezastavil, mohl bych dostat přednášku na téma, na jaké nejsem zvědavý. Měl jsem chuť sám sebe kousnout do jazyka, abych se potrestal za to, že jsem s tímhle tématem sám začal. Místo toho jsem se rozhodl vrátit se zpátky k tématu, které jsme zase tak nepěkným obloukem opustili.

„Jaké další náhody se staly?" zeptal jsem se,protože jsem chtěl slyšet ten příběh až do konce. „Jak jste zjistili, kam mneUncia unesl, proč jsem byl uvězněn a zase propuštěn?"