NEKO

XXXXVIII.

Pouta na mých zápěstích pochopitelně neměla stejnou funkci, jakou mívají pouta, která nasazují lidští policisté kriminálníkům. U těchhle bylo zmenšení pohybovosti podezřelého jen vedlejším produktem.

Tato pouta byla vyrobena ze speciální slitiny, která mi znemožňovala používání kouzel. Běžná praxe při zajišťování čarodějů Kaptátory – chránili tak sami sebe před případným útokem nebo uřknutím a zajišťovali si, aby jim lapený ptáček neuletěl portálem nebo se jednoduše neteleportoval. Fungovaly na principu magnetických vln, které působily na psychiku zadrženého, a znemožňovaly mu soustředit se natolik, aby použití kouzel zvládl, ale zase ne tolik, aby nebyl schopen vypovídat – prostě jen tak akorát. Vymyslel je jeden z mých prapředků, významný a zároveň kontroverzní čaroděj s nepříliš dobrou pověstí, budiž mu země lehká a moc zločinců ho neproklíná, amen.

Pouta na rukou mi zůstala po celou dobu přepravy z nemocnice do VCK, Vyšetřovacího centra Kaptátorů, i po celou dobu výslechu.

Otázky se točily jen na jedno téma – jaký byl můj vztah s Ussirysem, Tygrisem a Iris P'Antherovými a Pardusem Unciou. Jak jsem se dostal do toho skladiště, co se tam odehrálo, jak jsem skončil zraněný, jak skončila ta spousta kočkodlaků zraněných, a proč na konci byli dva mrtví – tedy Iris a Uncia.

Odpovídal jsem tak pravdivě, jak jen jsem mohl. Nebyl jsem si moc jistý, kolik toho o své rodině by chtěl Neko prozradit a vlastně jsem toho ani moc sám nevěděl. S Iris a Tygrisem jsem se poprvé potkal teprve včera – bože, zdálo se to jako hodně dlouhá doba – a Parduse Unciu jsem taky prakticky neznal a nevěděl jsem, nakolik jsem se mohl spoléhat na informace, které mi on sám řekl.

Pořád jsem se cítil vyčerpaný a kovová židle u kovového stolu, kde mě nutili sedět, zatímco mi ostré světlo zraňovalo oči, mnou situaci nezlepšovaly. Bylo mi jasné, že mě tak drží úmyslně – snad se domnívali, že nakonec podlehnu a řeknu jim, co chtějí slyšet, jen proto, aby mě odtamtud konečně pustili. Problém byl, že jsem neměl, co bych jim vlastně řekl.

Když už ztratili trpělivost s mými stále se opakujícími odpověďmi ohledně předešlého večera a noci, zaměřili se na delší časový úsek. Zopakoval jsem jim naši upravenou historku o tom, jak jsme se s Nekem seznámili, jak jsme spolu začali „chodit". Převyprávěl jsem jim celý „incident" – jak to vzletně nazvali – s Nekovým otrávením a mou hrdinskou záchranou jeho života.

Pochopitelně mi nevěřili, když jsem jim řekl, že Pardus Uncia se k tomuto pokusu o vraždu přiznal. Uznali, že k tomu měl sice prostředky, přece jen to byl jeden z nejvlivnějších a nejbohatších politiků našeho světa, ale nevěřili údajnému motivu. Stejně jako předtím já, i oni předpokládali, že dlaci prostě nemůžou mít vztah – a obzvláště ne fyzický vztah – s někým jiným, než je jejich svazovacím obřadem připoutaný druh. Ale vysmáli se tomu, že by Uncia viděl Neka jako hrozbu pro svou politickou kariéru.

Jediné, o čem jsem je dokázal přesvědčit, bylo, že jsem Neka zranil omylem. Věřili mi, že jsem bojoval s Unciovými bodyguardy – i když pochybovali o důvodech – a nešťastnou shodou okolností jsem zasáhl i mého druha.

Když jsem mluvil o Nekových zraněních, začal jsem se opět strachovat, jak na tom teď je. Máma sice říkala, že je v pořádku, ale budu ho muset vidět na vlastní oči, abych si byl sto procentně jistý. Budu ho muset obejmout, zkontrolovat celé jeho tělo, jestli mu nezůstaly trvalé následky.

Tenhle směr myšlenek mě brzy dostal do ještě nepříjemnější situace. Jediné, co jsem chtěl, bylo zalézt s mým Nekem do postele a zůstat tam celé dny, ne-li týdny nebo měsíce. A když bychom byli v posteli, tak bychom mohli... Chápete tu nepříjemnost?

Kaptátoři mě však nenechali v klidu fantazírovat. Štěkali po mě otázky pořád do kola, jakoby doufali, že změním výpověď v něco pro ně přijatelnějšího.

Vypovídal jsem celé dlouhé hodiny. Nakonec se skrze byrokratické postupy Kaptátorů propracoval náš rodinný advokát, který vzteky soptil, když zjistil, že i přes má zranění mi neposkytli zákonem stanovené pohodlí, občerstvení ani léky. Výslech rázně ukončil a hádal se s nimi do krve o mém propuštění, což ale nevyšlo. Z nějakého hrozného a mě nepochopitelného důvodu jsem byl oficiálně podezřelým z napomáhání k vraždě.

Že jsem oběť, jim moc nehrálo do karet – nejspíš je to zdržovalo od rychlého a jednoduchého ukončení případu.

Sice jsem jim několikrát řekl o svém únosu, ale oni zpochybňovali jak Unciův motiv k takovému činu, tak příležitost. Což byla vlastně pravda, sám jsem nevěděl, kdo mě unesl, nebo jak jsem se dostal z chodby sídla rodu P'Antherů do toho skladiště. Neviděl jsem svého únosce a cestu si nepamatuju. A pak tu byla ta maličkost s podchlazenými údajnými únosci...

Takže i přes veškerou snahu advokáta, jsem skončil v zadržovací cele. Byli na mě aspoň tak hodní, že mě nechali podepsat čestné prohlášení, že se nepokusím utéct ani nikomu ublížit, a sundali mi pouta. A dostal jsem pokrývku navíc, abych coby zraněný mohl pohodlněji odpočívat při čekání na další vývoj situace.

Advokát se mi sáhodlouze a opakovaně omlouval a nedbal na moje ujištění, že to není jeho vina. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že ve VCK už nic nezmůže, a ať jde shánět důkazy o mé nevinně.

Já jsem se uvelebil na úzkém lůžku, které stejně tak dobře mohlo být prkenné, jak bylo tvrdé, a zavřel jsem oči. Naštěstí jsem byl na cele sám a její zdi byly neprůhledné, takže na mě nikdo nezíral z vedlejší cely. Pokoušel jsem se meditovat, ale nešlo to. Hlavou mi vířilo příliš mnoho myšlenek.

Jediné na co jsem se dokázal soustředit, byl Neko.