NEKO

XXXVIII.

Když přišla řeč na obsah Nekova kandidátského programu, zapojilo se do diskuse více mých příbuzných, včetně mého otce, který byl Nekovými plány fascinován.

O Nekově programu jsem už něco málo slyšel od Filipa, ale tentokrát jsem to měl podané přímo z první ruky od samotného kandidáta.

„Proč se zaměřil zrovna na zdravotní péči?" zeptal se Neka můj otec přímo bez zbytečných oklik.

Ani Neko nijak nezaváhal a začal vysvětlovat jako by to byla jeho druhá přirozenost, což nejspíš taky byla: „Z mnoha důvodů. Ale ten hlavní asi je, že jsem byla sám otřesen, když jsem pracoval jako stážista na Ministerstvu vnitřních záležitostí, konkrétně sekci sociálních služeb. Byl jsem tam jen šest měsíců poté, co jsem dostudoval vysokou školu a chtěl získat nějakou praxi, než si začnu hledat práci, a zanechalo to na mě hluboký dojem. Každý den jsem vyřizoval žádosti chudých – nebo jak se politicky korektně říká sociálně slabých – na různé dávky a finanční pomoci. Nejčastějším důvodem jejich špatné situace nebo přímo zadlužení bylo právě onemocnění nebo úmrtí kvůli vážné chorobě jednoho z členů rodiny; pokud tím členem byl zároveň živitel, tak byla rodina prakticky odsouzena k živoření."

„Jak to?" vložila se do hovoru zděšeně má matka.

Je pravda, že rod Eugenů, i rod Juliů, ze kterého pocházela původně ona, patří k nejbohatším čarodějnickým rodům – nás nikdy netrápila finanční tíseň, my nikdy neměli nouzi ba ani potřebu cizí pomoci. Navíc jde o opravdu velké rodiny s blízkými vztahy, kdy péče a starost o příbuzné byla povinností i samozřejmostí. Pro mou matku bylo nejspíš těžko k uvěření, jak může někdo strádat kvůli tomu, že někdo jiný je nemocný.

„Bohužel ne jen, ale určitě hlavně kvůli tomu, že je náš systém zdravotní péče špatně nastavený. Samozřejmě, že je pochopitelné, že se dosavadní politici snažili preferovat utajení naší existence před lidmi před čímkoli jiným, ale na druhou stranu tak ignorovali zásadní negativa s touto snahou spojené. Máme vynikající lékaře, specialisty na léčbu všech ras i jejich specifických nemocí, máme léky účinnější a rychleji působící než jaké mají lidé. Přesto se péče a léčiv nedostane až sedmdesáti procentům potřebných. Sedmdesáti procentům!" zdůraznil Neko a hned pokračoval. „Většina lékařů a apatyk se totiž soustředí do velkých měst, i když většina nadpřirozených dává přednost odlehlejším oblastem kvůli své přirozenosti i bezpečnosti. Pokud chcete slyšet čísla, pak v městech připadá jeden lékař zhruba na dvě stě nadpřirozených, ve venkovských oblastech je to jeden lékař na téměř pět tisíc nadpřirozených. Vzdálenost k lékaři je ve městě menší než jeden kilometr, na venkově v průměru osmdesát. Jenom v tomhle městě je na kilometr čtvereční šest apatyk – jsou prakticky na každém rohu. V odlehlejších oblastech to bývá v lepších případech jedna apatyka na třicet kilometrů čtverečních. Chápete, kam tím mířím?"

Všichni pokyvovali a pobrukovali na souhlas. Tohle znělo opravdu nespravedlivě.

„Obzvláště mě zasáhl jeden konkrétní případ," pokračoval dál Neko a teď už ho napjatě poslouchala celá má rodina včetně dětí. „Šlo o ženu, která dříve žila tady ve městě. Měla dobrou práci, dostatečně vydělávala a občasné zdravotní problémy řešila prostě tím, že si v nejbližší apatyce nechala namíchat bylinky – je pravda, že se nikdy nenechala řádně vyšetřit, ale dokud neměla vážné příznaky, necítila potřebu, aby tak učinila.

Po několika letech se zapletla s bohatým, ženatým mužem a jak se občas stává, otěhotněla. Manželka jejího milence na jejich poměr přišla, a když se jim z tohoto tajného vztahu narodil syn, trvala manželka na tom, že milenka musí zmizet. Ta žena sice nerada, ale uznala, že pro péči a výchovu syna má její milenec i přes nevůli své ženy lepší podmínky, proto se syna vzdala.

Opustila práci a odstěhovala se na venkov ke svým rodičům. Byli to staří lidé a ona se jim snažila pomáhat, jak mohla. Našla si práci na místní farmě – byla to jediná práce, která se nabízela. Nebyla zvyklá na fyzicky náročnou práci, přesto denně dřela až do úmoru. Její zdravotní stav se horšil, ale protože potřebovala veškeré peníze pro péči o své vlastní rodiče, jejich dům a na další výdaje, rozhodla se lékaře nenavštívit.

Po letech byl její stav už tak špatný, že nemohla dál pracovat a ztratila zaměstnání – její rodiče tou dobou byli už mrtví, ale stále se musela starat o domácnost. V té době jí už všichni nabádali, aby lékaře navštívila, ale nastal další problém. V pro ni dostupné vzdálenosti žádný nebyl. Samozřejmě tam byli lidští lékaři, ale protože se jednalo o onemocnění specifické pro její rasu, nemohli jí pomoci. Aby mohla být správně léčena, musela by jet více než sto kilometrů do města, kde byl doktor, který by teoreticky mohl diagnostikovat její onemocnění – cestu si však nemohla dovolit. Zbylo jí jediné – užívat léky proti bolestem z jediné apatyky pro nadpřirozené, která byla v té oblasti. Protože však šlo jen o malou lékárnu a medikamenty do ní museli dovážet z daleka, byly všechny léky předražené. Mnohokrát se ta žena musela rozhodovat, jestli bude ten den jíst nebo si vezme prášek, aby vůbec mohla usnout kvůli neustávajícím bolestem.

Po téměř dvaceti letech jí vyhledal tehdy už dospělý syn. Ten byl vychován v bohaté rodině svého otce a byl šokován stavem, v jakém jeho biologická matka byla, a byl zdevastován, když se dozvěděl, proč se do něj dostala – tedy hlavně z důvodu nedostatku financí a nedosažitelnosti zdravotní péče. Rozhodl se jí pomoci, jak jen mohl. Odvezl jí do města, nechal prohlédnout nejlepšími lékaři a zaplatil za všechnu dostupnou medicínu, která by mohla její stav zlepšit.

Bohužel, jen pár měsíců poté, co svou matku tento mladý muž našel, jí musel pochovat – léčba byla sice účinná, ale přišla příliš pozdě. Lékaři sami konstatovali, že kdyby došlo k diagnóze a správnému léčení alespoň o deset let dříve, ta žena by vedla téměř normální život a dožila by se vysokého věku. Protože se jí ani jednoho nedostalo, zemřela v pouhých čtyřiceti třech letech.

Právě tenhle případ mi vnuknul představu toho, jakým způsobem se musí lékařská péče pro nadpřirozené změnit. A to tedy ve třech bodech: za prvé pomocné programy pro lékaře i v odlehlých venkovských oblastech; za druhé dotace pro apatyky, které budou podnikat v těchto oblastech, aby ceny jejich léčiv byly srovnatelné s těmi ve městech; a za třetí spolupráce s vybranými lidskými lékaři, na základě tzv. smluv důvěryhodnosti, kteří budou moci alespoň v některých případech pomáhat nadpřirozeným," zakončil Neko svůj obsáhlý monolog a jeho posluchači, otřesení vyprávěným příběhem se pomalu oklepávali.

Ihned se rozhořela debata nad Nekovým posledním bodem programu – tzv. smlouvy důvěryhodnosti, které mohli získat někteří lidé, kteří se dostatečně prokázali jako hodnověrní v tom, že neprozradí existenci nadpřirozených dalším lidem. Například moje kamarádka Olivie tuto smlouvu získala, proto se s námi mohla kamarádit i přesto, že je pouhý člověk.

Já jsem však nic z toho neposlouchal. Zíral jsem na Neka.

Možná to bylo naším poutem, možná díky tomu, že už jsme se docela dobře znali, ale najednou jsem věděl, co se skrývalo za Nekovými slovy. Cítil jsem jeho smutek i jeho úzkost, které mistrně skrýval za ledovou maskou klidu a nadhledu politika. Příběh, který nám právě vyprávěl, byl velice osobní. Nemohl bych říci, jak jsem to věděl, ale byl jsem si jist, že žena, o které mluvil, byla jeho vlastní matka. A syn bojující o její život, přestože jí nikdy coby matku nepoznal, byl on sám.

Za zlepšení zdravotní péče se neprosazoval jako kalkulující politik, ale jako osobně zklamaný muž. V tomhle směru nehrál na sympatie, chtěl zabránit tomu, aby zbytečně umíraly ztracené matky.

V krku se mi hromadilo napětí a měl jsem co dělat, abych senerozbrečel.