NEKO

XX.

Kdo četl Princ a Král nejspíš ví, že jsem fanoušek japonské skupiny One OK Rock...

Jen pro ty, kteří o tom ještě neví, 20. května budou mít v Praze koncert. 😍

Já jdu na 100%. Kdo se přidá? 😆

***     ***     ***

Věděl jsem, že toho budu litovat, ještě než jsem na ten stupidní večírek šel a každá vteřina na něm strávená mě v tom utvrzovala.

Dav, že se nedalo projít, hluk stovek hlasů, které ještě dokázalo nějakým záhadným způsobem přebít smyčcové kvarteto, a vydýchaný vzduch, kvůli kterému se mi začínala točit hlava už po první skleničce nepříliš dobře chutnajícího brandy.

Filip měl pravdu. Pozvánku jsem dostal a červeným písmem na ní bylo zdůrazněno, že další hosté budou jenom vítaní. Vzhledem k tomu, že tu měli bufet a otevřený bar, jsem se divil, že to tu nebylo našlapané ještě víc.

Máma mi vždy vštěpovala, že bych na večírku, na který jsem byl jmenovitě pozván – bez ohledu na jeho velikost nebo ráz – vyhledat hostitele a zdvořile s ním prohodit pár slov. Nemusel jsem děkovat za pozvání, ale dát na vědomí společenské uznání je údajně nutnost. Znal jsem hostitele a ještě lépe jeho dceru, mou někdejší spolužačku ze střední školy. Těžko odhadnout, kdo z nich je větší snob. Proto jsem byl i docela rád, že přes všechny ty nadpřirozené napěchované ve stísněném prostoru pronajatého sálu jsem ani jednoho z nich nezahlédl. Bral jsem to jako přijatelnou omluvu, snad by to i máma pochopila.

Je docela možné, že jsem je neviděl i kvůli tomu, že jsem se hezky zapikal v rohu, kde o mně věděl jen Filip, a ostatní o mně zakopávali jen omylem.

Filip byl ve svém živlu. Seznamoval se, diskutoval, čerpal inspiraci a dojil informace. Přelétával z jednoho kroužku do druhého, a pokud vím, tak neúnavně pátral po Ussirysi P'Antherovi.

Pomalu mi začínala docházet trpělivost. Já jsem trpěl, on se bavil. Když se u mě zjevil skoro po dvou hodinách, měl jsem chuť ho ignorovat, ale co jsem ignorovat nemohl, byl talířek lososových jednohubek, který držel v ruce. Ani jsem se nezeptal a rovnou mu jednu ukradl, překvapeně jsem konstatoval, že chutnaly ještě líp, než vypadaly.

„Hej," protestoval Filip a ucukl talířkem z mého dosahu, až málem zbytek jeho obsahu rozsypal po zemi. „To není pro tebe. Sám si dojdi. Stejně nevypadáš, že bys měl v plánu se socializovat, tak se aspoň sám nakrm."

Měl pravdu, to jsem musel uznat, přesto jsem se pokusil sebrat mu další jednohubku, ale on mi v tom zabránil jednoduše tím, že si zbylé tři nacpal do pusy najednou. Horečnatě kousal, jako bych mu je snad chtěl ukrást z úst, a když konečně polkl, vyplázl na mě jazyk jako pětiletý kluk. Nezbylo mi nic jiného než skutečně sám vyrazit k bufetu, abych se obsloužil.

Prošel jsem se kolem stolů s jídlem a marně hledal lososové jednohubky, na které jsem měl takovou chuť. Po prvním okruhu jsem byl zklamaný, po druhém naštvaný, protože mě stihla servírka informovat o tom, že jednohubky došly, ale můžu si dát cokoli jiného. Já nechtěl nic jiného! Ani moje mračení servírku nepřesvědčilo, aby mi vydala poslední tajné zásoby – pravděpodobně ani žádné neměla, ale já chtěl, aby je měla.

Potřetí jsem obkroužil stoly a nenašel jsem nic jiného, na co bych měl chuť, a tak jsem si řekl, že mám jen o důvod víc, proč odtamtud vypadnout. Už jsem plánoval, jak se po cestě domů stavím někde v bistru a koupím si extrémně nezdravou, ale moc dobrou fast foodovou večeři.

Zklamaně jsem zabořil ruce do kapes kalhot a chystal se vrátit do svého obligátního rohu, když mě vzal někdo za loket a několika málo kroky mě zavedl do podobně odlehlého zákoutí. Chtěl jsem protestovat, ale jakmile jsem otevřel ústa, přistála mi v nich lososová jednohubka.

A můj únosce? Neko.

Máme snad psáno v osudu, že na sebe budeme narážet při každém kroku?

Asi budu muset zajít do svatyně a některému z prozřetelných božstev poděkovat.

Všechny protesty i špatná nálada přešly jako jarní deštík a já se neubránil širokému úsměvu. Nejen že jsem měl náhle blízko svého tajemného milence, ale ještě navíc držel talíř s pěti kousky toho jediného jídla, na které jsem měl v tu chvíli chuť.

Natáhl jsem ruku, abych si zval další jednohubku, ale Neko ucukl podobně jako předtím Filip a já se opět vrátil k mračení. Neko se však nenechal zastrašit a jen se zazubil. Vzal do ruky další jednohubku a přiblížil se s ní k mým ústům.

Tak o tohle mu šlo.

Ochotně jsem otevřel ústa a nechal se nakrmit.

Pár minut našeho malého osobního ráje, schovaného v rohu otravného večírku. Byla to chvíle, kdy na ničem jiném nezáleželo – jen na nás dvou, na tom, že jsme byli spolu a sdíleli něco tak obyčejného, jako byly lososové jednohubky. V jistém smyslu byl tento akt krmení dokonce ještě intimnější než všechno, co jsme zatím spolu dělali doposud.

Naneštěstí nám to dlouho nevydrželo. Najednou se za Nekovými zády objevily dvě statné postavy a každá z nich ho popadla za jedno rameno.

Znal jsem je. Byla to dvojčata Alan a Evan Sirona. A očividně je znal i Neko.

„Tady jsi," řekla dvojčata unisono. „Je čas."

Neko, stejně jako já, chtěl protestovat, nedostal však šanci, odtáhli ho neznámo kam a mě nechali napospas osudu.