NEKO

XVIII.

„Dobré ráno?" vrátil jsem mu jeho vlastní slova jako otázku. Jeho hluboký baryton mě vyvedl z míry ještě víc než jeho přítomnost.

Naneštěstí v tu chvíli za mými zády začal zvonit budík, který jsem měl nastavený, aby každý den v týdnu zvonil ve stejnou dobu, protože jsem obvykle – a včerejšek to potvrzuje – večer nebyl schopný ho nastavit. Automaticky jsem se překulil a nacvičeným pohybem přerušil nepříjemné pípání, které přístroj vydával v dobromyslné snaze vzbudit už vzbuzené.

Neko se zvedl na lokti a přes mé nahé tělo pohlédl na ciferník, jenž ukazoval sedm dvacet.

„Sakra," vykřikl najednou a vyskočil z postele, jako by ho píchlo něco opravdu velkého do jeho moc moc pěkného zadku. Vrhl se k židli pod oknem, na které bylo naházené v jednom chumlu moje i jeho oblečení – to oblečení, které, jak jsem si vzpomínal, jsme ze sebe stáhli včera v koupelně.

Natáhl si na sebe kalhoty a svalnaté ruce nasoukal do rukávů košile a pak i kožené bundy. Musím zdůraznit několik významných bodů, kterých si při jeho počínání nešlo nevšimnout: za prvé se neobtěžoval spodním prádlem, takže byl pod slabou látkou kalhot na ostro; za druhé nejspíš zcela vědomě opomněl na košili použít knoflíky a na bundě zip, takže jeho vypracovaná hruď a valcha na břiše se obzvláště pěkně vyjímaly v záři ranního slunce; a za třetí se ve druhém bodu zmíněné knoflíky a zip nenamáhal zapnout ani na kalhotách, takže bod čísla jedna byl ještě zřetelnější a neodvratně přitahoval můj pohled jako severní pól střelku kompasu.

Nedovolil mi však kochat se nějak dlouho. Spěšně mi vlepil mlaskavou pusu na překvapená ústa a vyběhl z ložnice. Pak už jsem jen slyšel bouchnutí hlavních dveří, což naznačovalo, že je definitivně pryč.

Znovu jsem se překulil v posteli a přistál na zádech uprostřed ní. Z většinou nepoužívaného polštáře po mé pravici na mě dýchala jeho vůně. Neko.

Nejenže se mnou zůstal celou noc, ale dokonce jsem ho slyšel říct první slova.

Ano, věděl jsem, jak jeho hlas zní, protože se naše dostaveníčka obvykle neobešly bez zvukových projevů, ale sténání a vzdychání se dá jen těžko počítat. Možná je tomu těžké uvěřit, ale ani jeden z nás nikdy nepoužil zprofanovaná slova spojená se sexuálním stykem – nemuseli jsme se vzájemně navádět „víc", „hlouběji", „drsněji", protože jsme vzájemné potřeby prostě cítili, stejně tak jsme nepoužívali fráze lichotící egu, ale zbytečná ve své podstatě jako „to bylo skvělý", „jsi úžasný" nebo nedej bože „miluju tě".

Nekova tři slova, která jsem ho dnes slyšel říct, se vymykala našemu dosavadnímu vztahu, ale nejspíš bych z toho neměl nic vyvozovat. Přece jen to byl obyčejný pozdrav a projev překvapení v podobě nadávky – nejspíš měl už dávno být někde jinde.

Nemělo cenu se tím jakkoli zatěžovat. Vylezl jsem proto z postele a zamířil do koupelny, abych se opláchl a vyčistil si zuby. Za hodinu jsem musel být ve škole.

V koupelně jsem si dal načas. Rozhodl jsem se totiž, že by nebylo na škodu, kdybych se i vysprchoval, přece jen na mě zaschla docela silná vrstva potu po vydaném fyzicky namáhavém výkonu během noci. Což mi také připomnělo, že budu muset vyměnit ložní prádlo - na něm určitě neulpěl jenom pot.

Když jsem vystoupil ze sprchy, zrcadlo bylo orosené párou, takže jsem ho otřel cípem ručníku. Jako obvykle jsem zkontroloval svůj krk. Dvě vyrovnaná okruží otisků zubů. Žádné nové. Nic překvapivého.

I když přece jen to bylo trochu divné. Nejdřív jsem se na to chtěl zeptat Enza, ale pak jsem tu myšlenku zavrhl – místo informací by se mi nejspíš dostalo moralistické přednášky. Děkuji, nechci.

Šlo o to, že během toho týdne, co jsme se s Nekem neviděli, jeho značka na mém krku pomalu bledla – sice opravdu pomalu, ale viditelně. Předminulou sobotu, kdy jsme se opětovně potkali, se hojení zastavilo. Ten den mě nekousl a ani při žádném dalším setkání včetně toho posledního, jehož následky jsem teď zkoumal. Otisky jeho zubů přesto vypadaly stejně hluboké, jako před těmi deseti dny.

Co to mělo sakra být za podivnou magii?

Moc dobře jsem si pamatoval každé slovo, které mi Enzo řekl o fungování enzymů v dlačích slinách, ale v tomhle případě přece k přenosu slin došlo pouze prostřednictvím líbání. To ale přece nebylo možné, nebo ne? Určitě bych slyšel, kdyby se mohlo pouto mezi dlakem a někým dalším vytvořit jen za pomoci pár kapek slin, i když třeba jen v malém měřítku jako byl efekt na schopnost hojení se.

Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, až mě napadaly i takové absurdity jako, že jsem mohl další enzymy vstřebat prostřednictvím i jiných sliznic než té ústní, chápete? Přece jen se Nekovy rty i jazyk pohybovaly po celém mém těle a nejednou přišly do kontaktu i s těmi dalšími nacházejícími se pod imaginární hranicí pasu, jestli víte, kam tím mířím...

Shrnuto a podtrženo: pořád mě trochu štvalo, že si mě Neko takhle označkoval, na druhou stranu stejně ne-li více mě deptalo, že svou značku pravidelně neobnovuje. Jak se zdálo, tak ji obnovovat nemusí, protože nemizí, ale... Kdyby to udělal, tak chtě nechtě jsem si připustil, že by mi to nevadilo.

Už chápete, jak moc mi kvůli tomu chlapovi hrabalo? Slyšel jsem od něj celá tři slova, z toho jedno byla nadávka, a přesto jsem toužil po tom, aby si mě označkoval jako svůj vlastní nezcizitelný majetek.

Sám sebe jsem považoval za cvoka.