NEKO

XIII.

Doufala jsem, že budu moct přidat kapitolu dřív, ale posledních dva dny byly nějak moc nabyté. Alespoň je kapitola delší, než ty předchozí.

***     ***     ***

Mnozí to jako zoufalost vidět nemusí, ale pro mě skutečně byla. Nakonec jsem rodinu skutečně navštívil.

Stejně jsem už neviděl rodiče pár týdnů, tak jsem si mohl splnit povinnost dobrého syna a zašel jsem domů na večeři.

Překvapivě to nebyla tak opulentní událost, jak jsem se obával.

Rodiče prakticky denně hostili pár přátel, jednoho nebo dva příbuzné nebo sousedy... To kecám. Vždycky to byl někdo důležitý, s kým je lepší mít dobré a přátelské vztahy – politici, vědci, vůdci, alfové a podobně. Moje matka taková setkání zbožňuje – ráda o sobě přemýšlí jako o společenském trychtýři. Nechte mě to vysvětlit: z nekonečných řad vybírá ty nejlepší, nejmocnější, nejúspěšnější a další, kteří si vysloužili předponu nej, a ty sdružuje. V tomto svém snažení je tak dobrá, že už desítky let platí, že ať už jste v našem světě dosáhli čehokoli, nebyli-li jste pozváni více než dvakrát na večeři k Eugenům, jako byste neexistovali.

Už chápete proč jít na večeři k rodičům je pro někoho, jako jsem já – tedy pro normálního čaroděje bez exhibicionistických sklonů – aktem čirého zoufalství, pokud se jen chtěl zabavit, aby nemyslel na svého skoro milence, který se ho už víc než týden neobtěžoval kontaktovat?

Možná protože jsem se ohlásil předem a vybral si den v týdnu a ne víkend, bylo pro mé rodiče jednodušší – podle jejich slov – si vyčistit program a věnovat se svému nejmladšímu synu. V praxi to znamenalo, že nás dohromady večeřelo jen asi tucet. Většinu strávníků jsem neznal a po jejich představení jména zase rychle zapomněl.

Na druhou stranu mě rodiče nechtěli veřejně ztrapňovat nějakým zdlouhavým vyptáváním, takže mě jen chválili a gratulovali mi k dosaženým úspěchům – jop, slyšeli o mých výrazných pokrocích v transfiguraci. Díky cizím uším v doslechu jsem nebyl zpovídán ohledně svého soukromého života – moji rodiče nikdy neměli zábrany ptát se mě na má sexuální dobrodružství. A zároveň se nevyptávali na mé stravovací návyky, protože nikdo nevěřil, že dokážu ve svém malém studentském domku vydržet bez služebnictva. Já ale mám rád soukromí, takže... To by bylo na dlouho a vysvětlování by byla nuda. Takže zpátky k dění během večeře.

Za ta léta, co se účastním podobných večeří, jsem se naučil různé kličky, jak odvrátit pozornost od své maličkosti nebo minimálně ji přesměrovat, aby to sice vypadalo, že mluvíme o mě, ale ve skutečnosti je tématem něco méně nebezpečného. Nebo, a to je třetí možnost, zneužít důvěru rodičů ve vlastní dítě a prostě ne lhát, jen trochu rozostřovat pravdu – byli to oni, kdo určovali většinu probíraných témat, takže jsem odrážel hlavně je.

Lehce jsem zmanipuloval diskusi po té, co se matka zmínila, že mě kdosi viděl na předvolebním meetingu a jak je potěšilo, že projevuju alespoň nějaký zájem o společenské dění. Řekl jsem pár správných věcí, které mi vsugeroval Filip a nestydatě vydával řadu jeho postřehů za vlastní. Pak už jsem nechal hovor jenom na svých rodičích, kteří se dokonce i mezi sebou trumfovali, kolik toho o současných kandidátech vědí, s kterým se znají a koho a kdy pozvali či pozvou na večeři.

Obzvláště jedna část rozhovoru mi utkvěla nesmazatelně v paměti:

„Ten mladý P'Anthera by měl naději, kdyby ho rodina podpořila. Proč jen to neudělají? Vždyť je to jedna z nejsilnějších smeček," komentovala zrovna matka a otec přikyvoval.

„Hádám, že právě proto," odvětil otec. „Vždyť znáš starého Tygrise, jestliže něco funguje, není ochoten na tom cokoli měnit. Od té doby, co byl před dvěma sty lety zavražděn zástupce rodu P'Anthera v Collegiu, se do politiky nikdo nehnal a smečce to nijak neublížilo – rostou dál i bez tohohle druhu moci."

Matka si jen povzdechla: „Celá ta rodina je tak neuvěřitelně nešťastná – mocná, ale nešťastná. Nedivila bych se, kdyby to pro mladého Ussiryse nebyla jen forma revolty proti otci, ale i snaha dostat se z jeho vlivu a vybudovat si na něm nezávislou kariéru."

„Za svou situaci si mohou jen a jen sami," prohodil starší muž s řídkou bradkou a ještě řidšími vlasy sčesanými z vysokého čela, jehož jméno jsem zapomněl. „Kdo to kdy slyšel o sňatku z rozumu u dlaků? Všem muselo být jasné, jak to dopadne."

„Sňatek z rozumu?" neudržel jsem se a muž pokračoval po dlouhém loku silného vína.

„Vždyť všichni vědí, že dlaci se párují, když potají svého druha – někteří ho dokonce vycítí už jako děti – a po celý život si zachovávají věrnost. Dokonce jsem slyšel, že je pro ně fyzicky nemožné mít styk s někým jiným než se svým druhem. Takhle to funguje u dlaků od nepaměti a co jsem vypozoroval, bývají dlačí páry mnohem spokojenější než u ostatních ras, kde mají všichni svobodnější volbu partnera."

„Ussirysovi rodiče to snad porušili?" nechtělo se mi tomu ani věřit.

„Dalo by se říci," ujal se opět slova můj otec. „Tygris prý poznal svou družku, když mu bylo asi tak sedm nebo osm, ale ona brzy na to zemřela – ani nevím jak."

„Myslím, že to byla nějaká nehoda," doplnila matka. „Pokud si dobře vzpomínám, zahynula celá rodina včetně té dívky a dvou dalších dětí."

„No a Iris zase svého druha nikdy nepoznala. Už od malička byla neplodná a to to prý ovlivňuje. Jejich rodiče se rozhodli, že když jsou oba bez druhů, můžou je dát dohromady. Byla to spíš mocenská fůze než sňatek."

„Neplodná?" zjistil jsem, že mě příběh zaujal. „Tak jak můžou mít syna?"

„Díky náhradní matce přece," usmála se máma, i když trochu posmutněle. „Oplodněné Tygrisovým spermatem. Pro Iris je Ussirys cizí dítě, ale pro rod je to jediný dědic. Jejich manželství už od začátku bylo spíš bitevním polem než milujícím prostředím pro výchovu dítěte."

„Moje řeč," přitakal otec. „Dlaci by si nikdy neměli začínat nic s někým, kdo není jejich skutečný druh. Jinak to dopadne hodně špatně."

Ztěžka jsem polkl. Kousnutí na krku mě najednou začalo strašněpálit.