NEKO

LIV.

V kuchyni jsem se usadil k jídelnímu stolu, zatímco se Neko začal otáčet kolem plotny. Po prozkoumání mých skromných zásob v ledničce se rozhodl pro míchaná vajíčka a topinky. Nebyl jsem proti.

I přes své původní předsevzetí pokračovat v diskusi, jsem od přesunu do kuchyně neřekl ani slovo. Snažil jsem se utřídit si myšlenky, které mi skákaly z jednoho tématu na druhé jako splašené kobylky. Potřeboval jsem nějaký pevný rámec, do kterého bych je zasadil a ony by snad poté zapadly na místo jako správné puzzle – vždycky jsem si myslel, že moje mysl takovým způsobem pracuje, ale v tuhle chvíli jsem měl jen spoustu zdánlivě nesouvisejících informací na jedno téma a nevěděl jsem jak je propojit.

„Tady máš," řekl Neko a postavil přede mne talíř lákavě vypadajících vajec usmažených tak akorát, aby nebyly příliš suché ani mazlavé – prostě dokonalé.

Bez váhání jsem popadl vidličku a pustil se do jídla. Neko se se stejnou chutí vrhl na svou snídani a najedli v příjemném nerušeném tichu.

Když jsme zahnali hlad, posadil jsem se do křesla v obývací části mého domku a Neko rozdělal v krbu oheň. Nebyla tu zima, ale jasné plameny a nepravidelný hukot hořících polen nás oba dva zvláštním způsobem uklidňoval.

Neko se posadil na pohovku, dost blízko, aby se mne mohl dotknout prostým natažením paže, ale dost daleko, abych se necítil utiskovaný. V tu chvíli jsem přesně to potřeboval – uklidňující blízkost a zároveň pocit svobody.

„Myslím, že už jsem přišel na to, co je největší problém," řekl jsem mu.

„Ano a v čem je podle tebe?" pousmál se na mě.

„Nejsem dlak," konstatoval jsem očividné.

„A dál?"

„Co dál?" opakoval jsem po něm. „Myslel jsem, že je to jasné. A podle toho, co jsi zatím říkal, mi přišlo, že pravé pouto může vzniknout jen mezi dvěma kočkodlaky – a tím já zcela určitě nejsem."

Nekova ústa se roztáhla do tak širokého úsměvu, až jsem měl pocit, že se mu musí hlava rozpůlit. Nebo spontánně chytne, podle toho, jak mu jiskřičky létaly z očí.

„A to je ten důvod, proč tě tak miluju," řekl tak upřímně, až mě zatrnulo. „Bez ohledu na všechny druhy pout – zcela upřímně tě miluju."

Srdce mi najednou bylo jako splašené. Chtěl jsem mu ta slova vrátit, ale nešla mi přes ústa – prostě mi tahle chvíle nepřišla jako ta pravá k podobným vyznáním. Teď jsem potřeboval holá, tvrdá fakta, abych věděl, jak pokračovat se svým – s naším – životem dál.

Zvedl jsem ukazováček, abych ho zarazil v případných dalších projevech vřelých citů mým směrem. „Zadrž myšlenku!" nakázal jsem mu. „Uznávám, že je to důležité téma a my se k němu určitě ještě vrátíme, ale v tuhle chvíli máme jiné téma k prodiskutování, ano?"

Úsměv na tváři mu trochu pohasl, ale souhlasně pokýval hlavou.

„Takže se vraťme k tomu, o čem jsme mluvili předtím. Jak můžu být tvým pravým druhem, pokud je takové pouto možné jen mezi dvěma kočkodlaky?"

„Budu se opakovat, ale naše pouto je jedinečné. Takže abych zodpověděl tvoje otázky: Ano, pravé pouto obvykle vzniká jen mezi dvěma kočkodlaky. Protože nejsi kočkodlakem a naše pouto přesto vzniklo, je náš případ neobvyklý. Mluvil jsem o tom s několika odborníky a došli jsme k jistému závěru."

„Mám se vůbec ptát?" Nekův tón mě znějistil.

„Není to tak hrozné," ujistil mě. „Odborníci se shodli na tom, na jednom: Krev není voda."

UŹ zase měl na tváři ten potutelný výraz. Vypadal, jakoby znal nějaké pikantní tajemství, o které se už dlouho chtěl podělit, a teď konečně měl příležitost.

„Prosím?"

„Ano, nejsi kočkodlak, ale kočkodlačí krev v sobě máš."

Zůstal jsem jako opařený. Některý z mých příbuzných není tím,za koho se vydává. I naše rodina má tajnosti?

***     ***      ***

Zatím docela ukecané, co?

Zlepší se to, slibuju. :-*

Takže šťastné a veselé. ;-)