NEKO

LXIX.

O dva týdny později.

Stál jsem vedle svého druha a fascinovaně sledoval tabuli, na které naskakovala stále vyšší a vyšší čísla. Sčítání však probíhalo bolestně pomalu. Sloupeček s počtem hlasů narůstal matematickou řadou a mířil někam k výšinám. Sloupeček, který hlásil, kolik volebních okrsků již bylo spočítáno, však jen pomalu přibíral na procentech. Stále ještě chybělo spočítat skoro třetinu hlasů.

Na tabuli bylo samozřejmě údajů více, ale tohle byly jediné dva, které jsem sledoval já. Nezajímalo mne, jak jsou na tom Nekovi konkurenti. Věděl jsem, že by asi mělo – přece jen rozhodovalo jestli bude mít hlasů víc nebo míň než oni – ale bylo mi to jedno. Teorii, jak se vypočítává, kdo vyhrál nebo prohrál, jsem znal, ale nedokázal jsem se přimět k tomu, abych do sledování, vypočítávání a celkového zvažování investoval nějakou energii.

Že bude Neko zvolen téměř na sto procent prorokovali všichni dotázaní oborníci z pole politologie. Jeho improvizovaný projev na tiskové konferenci se už teď považoval za učebnicový příklad odhodlaného a charismatického budoucího vůdce, který si dokáže všechny voliče získat svou upřímností a spontaneitou. Jako základ svého projevu si vzal to, co jsem mu poradil – na což jsem byl náležitě pyšný – a přidal ještě spoustu dalších, úžasných myšlenek. Myslím, že po skončení jeho projevu bylo do něj třičtvrtě zúčastněných zamilovaných a zbytek se mu chystal vystavit chrám a uctívat ho jako svého nového boha. Všechny si získal. Ne penězi ani planými sliby, jen svým zanícením a nakažlivou touhou po lepších zítřcích.

Můj druh je hrdina, teď už to věděli všichni.

Má role zde ve volebním štábu byla naštěstí jen reprezentativní. Demonstroval jsem svou podporu mému druhovi. K tomu mi stačilo vypadat živě a stát po jeho boku. Plusovým bodem bylo to, že jsem Neka držel za ruku a opíral se o něj ramenem – pro sledovatele to snad vypadalo, že se k sobě romanticky tiskneme, ale pravda byla, že bych se nejspíš svezl na podlahu, kdyby mne nepodpíral.

Snažil jsem se tvářit klidně, až stoicky, ale ve tváři mi stále cukal nerv. Nebyl jsem si jistý, jestli je to nervozitou nebo jsem se už dopracoval k tiku. Připadal jsem si nepřirozeně nabuzený a zároveň jsem přemáhal potřebu zívat. Byl jsem vzhůru už více než třicet hodin a přesto, že mi Neko nabízel, abych si na chvíli odpočinul v jeho kanceláři, jsem věděl, že bych nebyl schopen zamhouřit oka. Navíc šlofík v kanceláři, zatímco se stále ještě počítaly hlasy, by nevypadal moc dobře a nezapadal by do představy milujícího a podporujícího druha.

To že nadpřirození kolem nás střídavě civěli na tabuli a na mě, mi taky moc nepomáhalo. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že Nekovi podřízení a spolupracovníci, zírají na svého velkého, úžasného a skvělého šéfa, ze kterého brzo bude ještě větší, úžasnější a skvělejší šéf, ale nedařilo se mi lhát sám sobě. Zírali na mě. Zírali na toho divného čaroděje, kvůli kterému k tomuto okamžiku málem nedošlo – tedy jak jsem slyšel, většina Nekových spolupracovníků mě považovala za důvod, proč chtěl Neko svou kandidaturu zahodit, ale to mi bylo jedno. Ať si myslí, co chtějí.

Zachytil jsem pohled Mici, která na mě povzbudivě mrkla. Nedokázal jsem jí tu grimasu nevrátit. Dlužil jsem jí hodně. Já i Neko jsme jí toho dlužili hodně.

Minuty ubíhaly a procenta se zvyšovala. Nejspíš jsem upadl do nějaké transu, protože mi připadalo počítání nekonečné a pak najednou všechno kolem nás vybuchlo v neskutečném řevu a pohybu. Co to všichni dělali?

Aha, slavili.

Ani jsem si nevšiml, že počítání doběhlo do konce.

Neko byl zvolen.

Můj přítel se stal nejmladším zvoleným členem Collegia. S touto větou jsou hned dvě věci hrozně špatně. Nikdy jsem nechtěl vztah. Nesnáším politiku.

Vztah na jednu noc se nějak zvrtnul.

Jak se tohle sakra stalo!?

Ale co, kašlu na to. Mé minulé já a mé předšlé touhy byly dávno ty tam. Teď jsem byl jednoduše šťastný.

A ještě šťastnější jsem byl ve chvíli, kdy mě rozesmátý Neko popadl do náruče a na oslavu svého vítězství mne dlouze políbil.

KONEC

***     ***     ***

Mnohokrát vám všem děkuji, že jste to se mnou, Nekem a Arkem vydrželi až do šťastného konce. :-* :-* :-*

A jen pro připomenutí, která píseň (a která její verze) mě k napsání tohoto příběhu inspirovala: