NEKO

XXXI.

Jaké jste měli Velikonoce? :-) Já hektické...

***     ***     ***

Zhluboka jsem se nadechl a odstrčil Neka od sebe.

Tedy pokusil jsem se ho odstrčit od sebe, ale jeho sto devadesát centimetrů vysoká a devadesát kilo vážící mohutná postava se ani nehnula – jen se na mě dál mračil jako tisíc čertů.

„Řekni, že rozumíš!" naléhal ostře, moje syčení nebral jako odpověď.

„Co si o sobě sakra myslíš?" vyjel jsem proto na něj. Znovu jsem do něj strčil tentokrát celou svou silou a on konečně o krok ustoupil. Dál však svíral moje ramena ve svých velkých rukou.

„Myslím si o sobě, že jsem tvůj druh," řekl odhodlaně, jako by mě vyzíval k dalšímu odporu – kterého se mu také dostalo.

Přiznávám, že většinu nadávek, které jsem mu adresoval, jsem sice znal z doslechu, ale sám jsem je použil poprvé. Donutil jsem ho vyslechnout si jaký je to arogantní, nadutý, povýšený a pánovitý hajzl, když vůbec nebere ohledy na to, co bych mohl chtít já, a jde mu jen o jeho vlastní verzi naší love story.

Můj výbuch měl jedno plus: pustil má ramena a založil si ruce na hrudi v obranném postoji. Neřekl ani slovo na svou obhajobu, jen poslouchal má obvinění, i když se mu ve tváři zračila čím dál větší netrpělivost.

„Taky jsem nečekal, že mým druhem bude zrovna takový sebestředný blb, jako jsi ty!" odsekl v mezeře mezi mými nadávkami, když mi na okamžik došel dech.

Zmohl jsem se jen na: „Co?"

„Slyšel jsi," potvrdil mi. „Nechutná ti tvoje vlastní medicína?"

Zavřel jsem oči a stiskl si kořen nosu, jako by to snad mohlo pomoci snížit můj krevní tlak, který se dostával na hranici infarktu. „Takhle se nikam nedostaneme, uznávám."

„Dobře," konstatoval suše Neko a čekal, jak budu pokračovat.

„Tohle celé je pro mě dost šokující, víš? Ještě před pár dny pro mě byla škola jedinou věcí, o kterou jsem se staral, a najednou si sem vkráčíš ty a tvrdíš, že jsi můj druh a budeme spolu do konce života."

„Já taky druha nehledal, ale nemám v nejmenším úmyslu ho odmítnout, když jsem ho našel," ujistil mě skoro laskavě.

„To proto jsi mě kousl?" zeptal jsem se. Na tohle jsem prostě potřeboval znát odpověď.

Natáhl se ke mně, snad aby mě sevřel v náručí, ale já jsem ustoupil, takže jen naprázdno sevřel ruku v pěst. „Za to se omlouvám, neovládl jsem se. Později už jsem si dával pozor, ale na začátku..."

„Neudržel ses a spojil jsi nás jako druhy?"

„Ne tak docela. Ceremonie není hotová. Kdybychom se teď rozešli a nikdy už se neviděli, otisky mých zubů by na tvém krku vybledly a spolu s nimi i naše pouto, časem bys na mě zapomněl."

Zpozorněl jsem. Je pravda, že sám jsem si všiml toho, že se otisky hojí, nevidíme-li se delší dobu, nepředpokládal jsem však, že by se naše spojení jednoduše přerušilo po jejich úplném vyhojení.

„Myslel jsem, že druhové jsou prostě spojení, jakmile dojde ke kousnutí a to nejde přerušit."

„Já jsem k tobě připoutaný bez ohledu na kousnutí – byl bych k tobě připoutaný, i kdybych tě nekousl ani jednou. Tak jak na tom jsme právě teď, bys ty ke mně byl vázaný jen tehdy, když bych tě kousal pravidelně."

To znělo divně.

„Takže teoreticky – zdůrazňuju teoreticky! – kdybychom byli v budoucnu pár, musel bys mě kousat pokaždé, kdybychom měli sex?"

„Ne," povzdechl si. „Je to komplikovanější. Nebo jednoduší. Záleží na úhlu pohledu. Existuje obřad, díky kterému se může nedlačí druh připoutat trvale ke svému dlačímu druhu. Pak už na kousnutích nezáleží – pouto je nezrušitelné. Ale my jsme tím obřadem neprošli, takže tvé pouto ke mě dočasně supluje moje kousnutí. Takové kousnutí není tak silné a krátkodobě může spojit i dva nadpřirozené, kteří nejsou ve skutečnosti druhy, ale i v případě že druhy jsme, nevydrží navždy."

„Co je to za obřad?" předstihla zvědavost mou racionalitu. Proč jsem se jen na to ptal, když jsem nechtěl znát odpověď?

„To ti neřeknu, dokud nebudeš připraven přijmout mě jako svého druha," odpověděl Neko jakoby dutě. Bylo na něm znát, že tuhle informaci si podle něho nezasloužím.

Věděl jsem, že zrovna tohle by mě naštvat nemělo. Sám jsem se k němu choval mnohem hůř – ještě jsem byl schopný tohle objektivně posoudit – právě teď jsme se jeden ke druhému chovali jako velký a ještě větší hajzl. Motali jsme se v kruhu urážek a obvinění, ze kterého jsem v tu chvíli neviděl cestu ven. Možná jsme potřebovali trochu času na rozmyšlenou. Trochu času na utřídění myšlenek.

„Myslím, že bys měl odejít," vyzval jsem ho, ale do očí jsem se mu nepodíval. „A myslím, že bude lepší, když se nebudeš vracet, alespoň-"

„Je to to, co chceš?" přerušil mě ostře. „Chceš, abych odsud odešel a už nikdy – NIKDY – se nevrátil? Abych tě opustil a po zbytek života předstíral, že jsem tě nikdy nepotkal, že jsem tě nikdy nepolíbil, nikdy tě nesevřel v náručí, nikdy se s tebou nemiloval? Mám odejít?"

Srdce mi sevřela bolest. Stejná bolest, jakou jsem zažil, když mi umíral v náručí.

„Ne!" vykřikl jsem ochromeně. Tak jsem to vůbec nemyslel. Nevyháněl jsem ho navždy, jen...

„Tak co chceš? Mám odejít?" zeptal se znovu, tentokrát mírně, skoro něžně. „Nebo zůstat?"

Zvedl jsem hlavu a zahleděl se mu do tváře. Nejvíc se proměnil pohled v jeho očích. Byly teď plné bolesti, ale odrážela se v nich i drobounká jiskérka naděje. Naděje na to, že bychom přece jen mohli mít společnou budoucnost.

Přesto jsem mu nedokázal jednoznačně odpovědět. Říct jednoduché, ale jasné: Zůstaň.

Byl jsem naší hádkou vyčerpaný. Neměl jsem už sílu ani vůli říct jediné další slovo. Chtěl jsem se stočit do klubíčka a zapomenout na celý tenhle šílený kolotoč výčitek a polovičních vysvětlení. Bylo mi jasné jediné: najednou jsem měl druha a nemohl jsem s tím nic udělat. Vztek nepomohl, výčitky nepomohly. Co zbývalo?

Udělal jsem krok do prázdna a nechal svou hlavu klesnout. I se zavřenými víčky jsem se přesně trefil čelem na Nekovo rameno a nechal se obejmout jeho silnými pažemi. Uběhlo pár vteřin, pak minut. Ani jeden z nás nemluvil, se vzájemným porozuměním jsme se ponořili do nám tak známého ticha. Alespoň na chvíli.

Naše poloha měla jednu zásadní nevýhodu. Zcela mě obklopovala Nekova vůně. Čerstvá, zemitá, stoprocentně mužská vůně, která po nasátí do plic prostupovala celým mým tělem jako afrodiziakum.

„Arku?" zašeptal mé jméno Neko přímo do mého ucha a já se zachvěl, věděl jsem, co bude následovat.

Zcela dobrovolně jsem zvedl tvář a našpulil ústa k políbení. Neko mě nezklamal.