NEKO

L.

Opatrně jsem se zvedl z nepohodlného lůžka. Ležel jsem na něm asi dvě hodiny, ale záda mě bolela, jako bych na něm proležel týden.

Pokusil jsem se položit svému osvoboditeli několik otázek, ale nebyl zrovna dvakrát sdílný, takže jsem to vzdal a tiše ho následoval pochmurnými chodbami zpátky do VCK.

Myslel jsem, že tam na mě bude čekat advokát a spolu s ním pravděpodobně i moji rodiče, ale byl jsem překvapen. Nebyl tam nikdo jiný, než můj Neko.

Bez myšlení, bez zaváhání jsem se mu vrhl kolem krku a nechal se obejmout stejně pevně, jako jsem já objal jeho.

Drželi jsme tak jeden druhého dlouho a ve vteřině, kdy naše objetí povolilo, setkaly se naše rty v nesmírně postrádaném polibku. Líbal jsem ho, jako by na tom závisel můj život, jako bych ho neviděl sto let a ne jen den. A on mi polibek stejně urputně oplácel a říkal mi tak, že nejsem jediný zoufalec v tomhle vztahu.

„Vezmi mě domů," zašeptal jsem mu, když se nakonec přece jen naše rty odloučily.

„Hned, miláčku," odpověděl mi. „Jen musíš podepsat nějaké papíry."

Za ruku mě odvedl k vážně vypadajícímu důstojníkovi, který mi vysvětlil, co v kterém lejstru je za důležitou informaci a proč je všechny musím podepsat.

Byl jsem zproštěn všech podezření – ne obvinění, tak daleko to nezašlo. Nikdo mi nevysvětlil jak nebo proč. Bylo mi to prostě oznámeno jako fakt – už jsem nebyl zadržován z důvodu podezření z napomáhání k vraždě a prostě jsem si mohl jít, kam jsem chtěl. Moje předešlá výpověď byla zaznamenána jako protokol o spáchaných trestných činech a nadále jsem byl v tomhle zmatku veden coby oběť.

Ulevilo se mi, protože jsem opravdu nepomáhal nikomu nikoho zavraždit. Sám jsem opravdu byl obětí únosu a pokusili se mě zabít. Ať už je o tom, že jsem mluvil pravdu, přesvědčil kdokoli, byl jsem jemu nebo jim neskonale vděčný.

Doufal jsem, že všechny mé otázky bude moci zodpovědět Neko. Nechtěl jsem nám ale kazit chvíli shledání, takže jsem se nechal odvézt domů bez toho, abych se na cokoli zeptal a ani Neko nic sám nevysvětloval.

Celou hodinu, co trvala cesta do mého domu, jsme prožili tak, jak jsme uměli nejlépe – v tichu, bez jediného slova.

Neko mě následoval do domu a pak i do sprchy.

Dotýkali jsme se vzájemně našich nahých těl. Naše dotyky nebyly sexuální, nebo alespoň ne zcela, spíše jsme se laskali a utěšovali. Hladili jsme si vzájemně rány, které se ještě nestihly vyhojit, a poskytovali si ujištění, že jsme tady jeden pro druhého.

Přesto to přerostlo do něčeho víc. Rozžhavili jsme se doteky i polibky a to co následovalo, bylo jen přirozené.

Dech se nám zkrátil, srdce rozbušila. Propleteni jeden do druhého jsme se dopotáceli do ložnice, kde jsme se svalili na postel.

Neko mne popadl za ruce a zvedl mi je nad hlavu, kde je tvrdě přitiskl k matraci a já věděl, že chce, abych je tam nechal a dovolil mu tak převzít kontrolu.

Měl jsem pocit, jako bychom se vrátili na začátek našeho vztahu. Zpátky do té temné uličky mezi kostelem a soudní budovou. Skryti před nechtěnými pohledy, dočasně se nacházející v soukromé bublině, neexistovalo nic jiného než my dva a naše touha – jediné na čem záleželo, bylo uspokojení našich primitivních biologických potřeb a až poté zapojit emoce.

Neko pokryl mou hruď řadou žhavých vlhkých polibků a záhy se dopracoval až k mému údu, který bez zaváhání vzal do úst a začal mě tvrdě sát. Přitom masíroval mou rozetu a tvrdými, skoro krutými pohyby mě připravoval na to, co teprve mělo přijít.

Zvedal jsem se proti jeho ústům, sténal jsem při každém jeho ústupu a křičel rozkoší při jeho návratu. Mohlo se to opakovat tak stokrát, tisíckrát, milionkrát... Nebyl jsem schopen počítat, ale bylo mi jasné, že víc nevydržím. Poprvé, co jsem si pamatoval, jsem během našeho milování promluvil. Poprvé jsem použil slova k tomu, abych vyjádřil, co chci, co potřebuji.

„Ho... Nem," vydechl jsem nadvakrát. „Víc. Potřebuju víc..."

Vyslyšel mě.

Vyškrábal se nade mne a sebejistým pohybem si přehodil mé kotníky přes svá ramena. Jediným dlouhým a rázným pohybem se do mne zabořil a já vykřikl překvapením i brutální slastí, která mnou projela jako elektrický výboj.

Už jsem se neudržel, vztáhl jsem k němu ruce a i přes tu krkolomnou pozici se mi ho podařilo k sobě přitáhnout dostatečně blízko, abych ho mohl políbit. Naše rty se spojily a jazyky propletly. Už jsem nesténal, všechny zvuky, které bych vydal, pohltila jeho ústa.

Netrvalo to dlouho. Oba jsme byli příliš napjatí, příliš rozdráždění a museli jsme na tohle čekat příliš dlouho. Stačilo pár rázných pohybů a vyvrcholil jsem v bílém gejsíru, který Neka pokropil přes celou hruď. Jen o chvíli jsem pocítil, jak on sám vypustil svou horkou dávku hluboko do mých útrob. Poté se na mne zhroutil a snad jenom podvědomě si mě přitáhl do náručí.

Usínal jsem s těžkým srdcem. Naše milování bylo divoké,tvrdé a dalo by se říci k věci. Něco zásadního v něm však chybělo.Poprvé jsem se cítil uspokojen pouze fyzicky, mému srdci se však naplněnínedostalo. Leželo mezi námi nevyslovenéa nepřekonatelné tajemství.