NEKO

LXIV.

Zvuk svého domovního zvonku nemám zrovna v lásce. Nikdy jsem neměl, protože to pro mě bylo vždycky znamení, že někdo zase otravuje – a já obvykle chtěl být sám a věnovat se učení.

Během posledního týdne se tento můj pocit ztisícinásobil, stejně jako se ztisícinásobil počet jeho zazvonění. Přede dveřmi mi kempovali novináři, kteří se dožadovali vysvětlení, nebo alespoň komentáře. Smrt Parduse Uncii a Iris P'Anthera zasáhla celý svět nadpřirozených jako přírodní katastrofa – nikdo jí nečekal, nikdo si nebyl jist, jaké jsou její dopady, ale všichni byli morbidně zvědaví ohledně všech detailů, které by se o tom mohli dozvědět.

Každý den, kdy jsem si prorážel cestu tím davem ven a do školy nebo naopak dovnitř domů, jsem jim opakoval: „Nemám vám co říct."

Byla to absolutní pravda. Neměl jsem, co jim říct, protože mi bylo absolutně jasné, že já nejsem ten, kdo by je měl o čemkoli informovat – tohle bylo na Rysovi. A Neko mlčel.

Hned následující den jsem našel ve své kuchyni čtyři hádající se hory masa – byli to dva kočkodlaci a dva mágové, jejich specializací už od pohledu byla bojová magie. Dva bodyguardi, které mi poslal otec, dva bodyguardi, které mi poslal Neko. Chtěl jsem je vyhodit všechny, obzvláště potom, co jsem zjistil, že se hádají o své pravomoce a možnosti jak mě hlídat. Řekl jsem jim, ať si to vyřídí mezi sebou, mne do toho nezatahují a ať laskavě vypadnou. Očividně jsem jim tím dal styčný bod, na němž se shodli – stal jsem se jejich společným nepřítelem lomeno chráněncem a tak mě teď hlídali všichni čtyři.

Doprovázeli mě do školy, proráželi mi cestu novináři a hlídkovali kolem mého domu, aby se nikdo nepovolaný nedostal ke mně příliš blízko.

Vynechal jsem i středeční schůzku s přáteli. Poprvé za několik let bez extrémně podstatného důvodu – ale oni to přesto chápali. Svorně se shodli na tom, že v tuhle chvíli mi dají prostor a čas všechno si srovnat, se vším se srovnat.

Čekal jsem, až Neko zavolá. Nevolal. Ani nenapsal, natož aby se ukázal osobně.

Jeho nepřítomnost mne až fyzicky bolela. Paradox vzhledem k tomu, že kousanec na mém krku se kvůli nedostatku přísunu feromonů prakticky celý zahojil.

Každý večer jsem s lítostí hleděl po sprše do zrcadla a pozoroval, jak obtisk Nekových zubů z mé kůže mizí, bledne. Děsil jsem se dne, kdy se úplně ztratí, připadalo mi, že až ten den nastane, ztratím kus sebe – kus své duše.

Vždycky jsem se pak naštvaně zachumlal do županu od hlavy až k patě, abych zakryl co nejvíc kůže a to zrádné kousnutí neviděl. Sedl jsem si pak naštvaný a rozjitřený k televizi a sledoval zprávy, které už týden opakovali pořád dokola, jak se nadpřirozený svět snaží s nastalou situací vypořádat. Nestalo se poprvé, že byl člen Collegia zabit v době své funkce, ale naštěstí takto blízko k volbám nevznikali žádné protesty nebo petice za předčasné volby, aby mohl být člen nahrazen. Další možností bylo, že jeho funkci dočasně převezme někdo z jeho podřízených. Nebo by jeho funkci převzal jeden z kandidátů – to by ale znamenalo nefér náskok před ostatními v kampani...

O Iris se prakticky nemluvilo. Nevím, jestli se to Tygrisovi podařilo ututlat nebo to prostě nebylo tak zajímavé, ale novináři sice zveřejnili zprávu, že mezi Iris a Unciou byl vztah, který vedl k jejich smrti, ale nikdo to dál nerozmazával. Překvapilo mě to, myslel jsem, že se všichni budou ptát, jak je možné, že dlak, který má druha si mohl jen tak něco začít s někým jiným, ale pokud se někdo ptal, tak mu nebylo odpovězeno a on se znovu neptal. Nejpravděpodobnější mi přišlo, že takový zvědavci byli prostě umlčeni. Rod P'Anthera si své kostlivce dokáže pořádně zamknout do skříně.

Všichni se zatajením čekali, jak se zachová Neko. Tedy nejmladší kandidát do Collegia Ussirys P'Anthera, který měl najednou možnost získat řádné křeslo kočkodlaka, protože to se tak náhle a nečekaně uvolnilo. Podle předvolebních průzkumů, Neko ztratil hodně svých příznivců, protože ho mnozí podezírali z nekalých praktik a ještě horších věcí. Na druhou stranu jich ještě víc získal, protože i nadpřirození mají svou perverzní morbidní zvědavost a Neko se s tímto skandálem stal ještě zajímavější postavou naší komplikované společnosti.

Ze všech těch spekulací a polopravd, které se objevovaly denně v novinách i v televizi, se mi chtělo brečet. Snažil jsem se věnovat učení, tak jako před tím, ale nemohl jsem se soustředit. Řešil jsem jen to, co čím jsem vždycky opovrhoval a o čem jsem tvrdil, že s tím nechci mít nic společného – politiku.

A Neko mlčel. Mnohokrát byl vyfocen, jak horečnatě jedná s různými nadpřirozenými, ale stále ještě nevydal oficiální vyjádření, nedal žádné interview a všichni tak mohli jen dumat nad tím, co se chystá udělat.

Nevěděl jsem, co se Neko dozvěděl od svého otce, ani jak se rozhodl stran své kandidatury. Možná to ani on sám nevěděl... Ale už to byl týden! Kolik času bude ještě potřebovat?

Jako každý večer jsem seděl doma a tupě zíral na obrazovku, kde dva „odborníci" srovnávali možnosti zvolení šesti různých kočkodlačích kandidátů, jejichž kampaně se chýlí ke konci. Přece jen do samotné volby zbývalo už jen pár týdnů.

A zvonek u dveří drnčel dál.

Čtyři bodyguardi kolem domu, ale stejně se našli odvážlivci,kteří přes ně přešli a dostali se až ke dveřím. A zvonili a zvonili. Dožadovalise mé odpovědi.