NEKO

VII.

Když jsme se rozešli po našem první randez vous, byl jsem si jistý, že už se nikdy nepotkáme. Po tom druhém setkání jsem si byl jist, že se uvidíme znovu. A nejen uvidíme, ale i... Však víte, kam tím mířím. Jak řekl jeden moudrý Alchymista: Co se stalo jednou, nemusí se stát podruhé, ale co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.

Celé moje tělo tomu věřilo, protože stačily jen dvě dávky a já byl zaháčkovaný jako stará fetka – prostě jsem potřeboval další a další přísun nejen feromonů, ale všeho, co balíček tohoto konkrétního sexy kočkodlaka nabízel – od zlatých vlasů, po svalnatá lýtka. Šel bych ještě níž, ale tak moc svlečeného jsem ho ještě neviděl – v obou případech zůstal obutý s kalhotami kolem kotníků.

Druhý den potom záchodovém ošustění jsem se probudil ve skvělé náladě a tu mi nedokázala zkazit ani Klaudie, která se v sedm ráno dožadovala vstupu do mého domu, protože se pohádala se svým „přítelem" ohledně koupě nějaké hodně drahé serepetičky, bez které očividně žádný skřítek nemůže žít, ale která má cenovku s pěti nulami. Poslouchal jsem její stížnosti jen na půl ucha, když jsem si připravoval kafe, abych probudil nejen své endorfiny zaplavené tělo, ale i mozek, který snad po něm začne produkovat i jiné myšlenky než jen flashbacky nebo fanfikce na jedno téma.

Nedlouho po Klaudii dorazil i Filip, který byl zvyklý vyjídat mou ledničku v každou denní dobu, takže mě jeho příchod na snídani nepřekvapil.

Byl jsem líný nějak extra se namáhat s vařením a použít magii k přípravě jídla se mi nechtělo, takže jsem udělal jen pár sendvičů se šunkou, sýrem a nakládanými okurkami. K tomu jsem vytáhl dvě lahve ochuceného mléka, které miluju – jahodové a čokoládové. Klaudie sice ohrnovala nos, ale přece jen si jeden sendvič vzala a nalila si velkou sklenici mléka. Filip jako vždycky bral, co se mu nabízelo bez jediného slova protestu.

Klaudie zopakovala Filipovi celou svou litanii, takže si mě ani jeden z nich nevšímal. Nebo jsem si to alespoň myslel. Načapali mě, jak se bezděčně usmívám jako šťastný idiot, kterým jsem od včerejšího večera byl.

„Znovu sis to s ním rozdal, že jo?" zasáhl bingo na první pokus Filip, nemělo cenu zapírat.

„Jo," přikývl jsem jen.

„No neke," zatleskala frivolně Klaudie, která podobné situace prostě zbožňovala. „Nech mě hádat, bylo to ještě lepší, než minule?"

„Jo," zopakoval jsem.

„Když už to bylo po druhý, tak na tom něco bude. Tedy hlavně na něm," zachichotala se. „Jaký je? Vysoký, malý? Ramenatý nebo spíš atletický? Blond, brunet?"

Sypala ze sebe jednu otázku za druhou, až jsem na ně nestíhal odpovídat. Zhruba po dvacáté z nich měli moji spolužáci představu, jak můj záhadný milenec vypadá.

Nakonec padla i ta otravná otázka: „Jak se jmenuje?"

Šokoval jsem je odpovědí: „Nemám nejmenší tušení."

„To jste se ani nepředstavili, nebo co?" ptala se zaraženě Klaudie, u které bych čekal větší pochopení pro spontánní zahoření k sexy chlápkovi.

„Ne," připustil jsem. „Ani jeden jsme necítili tu potřebu. To co se mezi námi děje, je čistě fyzické, nepotřebujeme k tomu formality."

„A jak mu říkáš?" zeptal se mě Filip. „Když na něj myslíš, a podle toho tvého stupidního úsměvu víme, že na něj myslíš, musíš ho mít nějak pojmenovaného, ne?"

To byla pravda. Měl jsem pro něj přezdívku. Velice osobní, intimní, nerad to připouštím ale mazlivou.

„Neko," řekl jsem váhavě a moji údajní přátelé se rozesmáli.

„Pojmenoval sis kočkodlaka Neko?" ujišťovala se Klaudie, zatímco si utírala z brady ochucené mléko, které ve smíchu vyprskla na stůl, své oblečení i Filipa, který měl tu smůlu a seděl naproti ní.

Přikývl jsem a snažil se potlačit touhu proměnit oba dva v ropuchy. Prej kamarádi. Tsc.

„Já měla za to, že v tomhle vztahu jsi neko ty," pokračovala Klaudie. Tentokrát jsem neodolal a hodil jí zbytek svého sendviče na hlavu.

Znechuceně si vypletla okurku z vlasů a přejela je dlaní. Pod konečky prsů jí zapraskaly modré jiskry, znamení, že k navrácení účesu do původního netknutého stavu použila drobné kouzlo. Skřítci jsou prostě ješitní a nedokonalost, zvláště, co se týče jejich vzhledu, nepřipouští.

„Říkal jsem vám, že jsme si nikdy neřekli svá jména. Tak jak mu mám sakra říkat? Zlato? Brouku? Miláčku?" rozhodil jsem ruce, frustrovaný malou měrou porozumění, které se mi dostalo. „Souložíme spolu. Nepíšeme svatební oznámení."

„Dobře, dobře," uklidňoval mě Filip. „Takže Neko. Budeme ho brát jako tvého nového kamaráda s výhodami a adresovat ho tímto krásným nomen omen."

Znovajsem se zamračil. Neměl jsem jim to říkat. Neko měl zůstat mým tajemstvím.