NEKO

XXXXVII.

Stalo se vám někdy, že jste něco psali a sami byli v šoku, kam příběh došel? Mě se to dneska stalo... 

***     ***     ***

Strop nade mnou byl až nepříjemně povědomý.

Opět jsem se probudil v nemocnici.

Jak je možné, že za předchozích čtyřiadvacet let svého života jsem nemusel být hospitalizován ani jednou a pak dvakrát během několika týdnů? Řeknu vám proč! To politika, ta za to může. Já věděl, proč se od ní a obzvláště od politiků mám držet, jak nejdál to půjde.

Jen co se moje chaotické myšlenky po probuzení zatoulaly tímhle směrem, rychle jsem si vzpomněl na konkrétní důvod, proč jsem – zase – skončil v nemocnici.

„Neko!" vykřikl jsem ochraptěle a pokusil se posadit, ale zastavily mě různé hadičky, ke kterým jsem byl připojen, i drobné ale silné ruce mé matky, která se mě pokoušela broukáním uklidnit jako malé vyděšené děcko.

Dovolil jsem jí, aby mě položila zpátky na nemocniční lůžko, a zatímco kontrolovala, zda jsem si nevytrhl žádnou kanylu, pokoušel jsem se dát pokud možno dohromady.

„Jak se cítíš, drahý?" zeptala se mě máma a papírovým kapesníčkem mi otřela čelo.

„Už jsem na tom byl i líp," pokusil jsem se zavtipkovat, protože upřímně řečeno jsem se cítil opravdu hrozně, ale nechtěl jsem jí děsit. Ani jí ani tátu, který stál hned za ní, nebo své kamarády, kteří se tu shromáždili stejně, jako když jsem tu skončil naposledy.

„Co se ksakru stalo?" vyštěkl na mě táta a ignoroval mámin káravý pohled. „Nikdo nám nechce nic říct. Našeho syna téměř rozsápal kočkodlak. Zástupce Collegia je mrtvý a nikdo z P'Antherů buď není schopen, nebo nechce mluvit!"

Namáhavě jsem polkl a Klaudie, která stála na druhé straně postele, mi ochotně nabídla kelímek vody s brčkem, abych se mohl trochu napít. Poskytlo mi to také chvíli času na to, abych si mohl rozmyslet, co jim vlastně řeknu.

„Je to dost komplikované..." začal jsem opatrně.

„Pohádali jste se s Rysem?" vystřelila na mě otázku Klaudie. Za normálních okolností bych hádal, že rýžuje drby, ale teď se zdálo, že je smrtelně vážná.

Její otázka mě překvapila, nemusel jsem však nad odpovědí přemýšlet: „Ne, proč?"

„No, máš na sobě škrábance od kočkodlaka a on byl zasažen tvým ledovým kouzlem... Byla to jedna z teorií."

„Teorie, podle které jsme se tak moc pohádali, že jsme se pokusili jeden druhého zabít a když už jsme byli v tom, rozhodli jsme se vzít sebou i jeho rodiče, zástupce Collegia a spoustu dalších?" rozvedl jsem její otázku a doufal, že sama uzná její absurditu.

„Já ti říkal, že je to blbost," přidal se na mou stranu Filip. „Mě by nejvíc zajímalo, jak s tím vším souvisí Pardus Uncia. Co tam dělal? Kdo ho zabil? Proč ho zabil?"

„To by zajímalo i mě," zahromoval táta a všechny oči se obrátily zpátky na mě.

„Unesl mě," prohlásil jsem prostě. Přece jen to byla pravda.

„Unesl?" zeptal se nevěřícně táta. „Proč by tě unášel? To nedává vůbec smysl."

„Chtěl mě zabít. Byl to on, kdo otrávil Ne- Ryse. Tentokrát se chtěl zbavit Ryse i mě najednou," vysvětlil jsem jim, ale místo pochopení jsem narazil na nechápavost a dokonce i nevěřícnost.

„To dává ještě menší smysl. Proč by tě chtěl zabít? Proč by chtěl otrávit mladého Ussiryse? Vždyť mu ani nekonkuroval," táta dál brumlal svoje argumenty a já se s ním nehádal. Chtěl pravdu, tak jsem mu jí řekl. Vysvětlování bude ještě zdlouhavé a upřímně, sám bych si vysvětlení rád poslechl od někoho, kdo ví, co se stalo.

„Kde je Rys?" otočil jsem se na mámu, jako na nejdůvěryhodnější osobu. „Jak je na tom? Musím ho vidět."

„Uklidni se drahý," máma sevřela mou dlaň v jedné ruce a druhou mi položila na hruď, aby mě udržela na lůžku, kdybych chtěl opět vstávat. „Rys je v pořádku. Sice ještě slabý, ale jakmile se dostal z podchlazení, začal se rychle uzdravovat. Budeš ale muset ty za ním. Chvíli byl tady s tebou, ale přesvědčili jsme ho, že teď by měl být hlavně se svým otcem. Arku, drahý, ať už se tam v tom skladu stalo cokoli, Iris to nepřežila."

Na vteřinu jsem zavřel oči a přikývl. Tušil jsem to.

Jak řekla máma: Ať už se stalo cokoli – a já sám si nebyl jistý, co se vlastně stalo – ani jeden ze zakázaných milenců to nepřežil. Pardus Uncia ani jeho milovaná Iris.

„A Tygris?" zeptal jsem se. „Jak je na tom?"

„Špatně. Rekonvalescence bude dlouhá. Obzvláště na kočkodlaka dlouhá, ale zvládne to," ujistila mě máma.

Než jsme se dostali k čemukoli dalšímu, ozvalo se tvrdé zabušení na dveře a do pokoje bez vyzvání vstoupili dva vysocí muži v dlouhých černých kabátech. Na první pohled bylo všem jasné, že jde o Kaptátory, a to ne jen tak ledajaké, ale inspektory. Můj odhad byl, že tahle zamotaná situace byla dána jim k rozmotání, vysvětlení a vyřešení.

„Jste Flavius Arcadius Aurelius Eugen?" zeptal se jeden z Kaptátorů ostře bez pozdravu nebo jakékoli jiné společenské fráze na úvod rozhovoru.

„Ano, je," odpověděl jim místo mne táta. „Jsem jeho otec Flavius Julius Aurelius Eugen. Co od mého syna chcete?"

Druhý Kaptátor se na mého otce nepřátelsky zamračil. „Pane, ustupte nám z cesty, konáme svou povinnost. Váš syn je zatčen."

Má matka vyskočila na nohy, rozhodnutá mě bránit zuby nehty. „Zatčen? Za co?"

„Za spoluúčast na vraždě zákonně zvoleného zástupce Collegia Parduse Uncii," odvětil ledově první Kaptátor.

Tentokrát se mi začala hlava točit z úplně jiného důvodu, než byla řada zranění a vyčerpání.

Než jsem mohl sám protestovat, pouta mi zaklapla na zápěstích. Nevěřícně jsem se díval na kovové obroučky, zpod kterých stále ještě vykukovaly dráty k lékařským monitorům a hadičky s výživou.

Noční můra očividně ještě neskončila.

***     ***     ***

Chudák Ark. 😂😂😂