NEKO

XVII.

Bylo to přesně deset dní od večírku a já se už nemohl dočkat.

Svůj život jsem začal počítat na sudé a liché dny. V lichých dnech jsem se utápěl v učení a dřel na praktické zkoušky z transfigurace a večer uléhal sám a opuštěný do studené postele. V sudé dny jsem se utápěl v učení a dřel na praktické zkoušky z transfigurace a večer uléhal sám a opuštěný do studené postele. V čem byl rozdíl? V sudé dny jsem uléhal o něco později, poté co mě opustila velice vítaná návštěva, takže mi chlad ložního prádla tolik nevadil.

Zatím každý sudý večer přicházel Neko mezi devátou a půl desátou. Nikdy jsme spolu nemluvili, i kdybychom se snažili, naše těla si dokázala prosadit svou, jak se zdálo nezávislou, vůli a my skončili jeden na druhém v průměru dvě sekundy potom, co překročil práh. Naše milování bylo vždycky tvrdé, rychlé a žhavější než povrh Slunce. Nejpozději v jedenáct odcházel.

Jak jsem řekl, dnes to bylo deset dnů od večírku - tedy sudý den. Už od šesti jsem se těžko mohl soustředit na učení, jak mě přemáhala nedočkavost, takže jsem toho nechal. Přesto mi nezbývalo nic jiného než několik dalších hodin jenom čekat.

Stál jsem u dřezu a umýval nádobí po večeři, když jsem ucítil slabý závan průvanu a vzduch kolem mě se nabyl elektřinou. Už jsem nebyl sám. Cítil jsem ho za svými zády každou buňkou svého těla.

Dávno jsem neřešil, jak se dostal dovnitř domu. Možná to byla nezodpovědnost, ale kdyby si řekl, klidně bych mu nechal vyrobit speciální zlaté klíče od všech dveří a zámků, co jich v domě je.

Nenápadně jsem mrkl na hodiny na stěně. Bylo jen pár minut po osmé hodině. Přišel nečekaně brzo. Že bych nebyl jediný, kdo se nemohl dočkat?

V klidu jsem opláchl talíř a odložil ho na odkapávací pult. Otřel jsem si ruce do utěrky a klidně se otočil. Věděl jsem, že ví, že vím, že tam je.

Stál vprostřed kuchyně jako by mu patřila. Nezvaný pán domu, který přišel na nečekanou - respektive čekanou - inspekci.

Přešel jsem k němu a obtočil mu ruce kolem pasu. Hlavu jsem zvedl v očekávání polibku, který ihned přistál na mých rtech. Hladově se ke mně přisál a já s nadšením uvítal jeho pátravý jazyk. Prostoupil mě teď už tak známý pocit hladu po jeho dotecích.

Odtrhl jsem se od něj a poodstoupil. Nesouhlasně se ke mně natáhl, chtěl mě znovu vzít do náruče. Zavrtěl jsem hlavou a on se zastavil.

Vzal jsem ho za ruku. Zamířil jsem do patra a on mě poslušně následoval. Slyšel jsem za sebou netrpělivé nádechy a výdechy a ruka, kterou jsem držel ve své, mě tiskla čím dál naléhavěji.

Kdyby přišel v obvyklou dobu, tohle už bych měl za sebou, ale protože přišel dřív... Proč by se ke mně nemohl připojit?

Dovedl jsem ho do koupelny a rovnou pustil sprchu, aby se voda ohřála. Pustil jsem jeho dlaň a bez jediného pohledu jeho směrem se začal svlékat. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu, rozepnul kalhoty a i se spodním prádlem je skopl na zem. Ponožky brzy přistály na neuspořádané hromadě oblečení a já vklouzl do sprchového koutu.

Následoval mě. Jeho velké, žhavé tělo se ke mně přitisklo a naše ústa se opět spojila. Zabořil jsem prsty do nyní vlhkých vlasů a naléhavě ho líbal.

Velké dlaně doputovaly na můj zadek a začaly zkušeně masírovat maso mých půlek.

Chtěl jsem ho v sobě. Hned. Teď.

***

Ráno jsem se probudil v posteli.

Na tom nebylo nic divného. Přece jen to byla moje postel a já v ní spal prakticky každou noc za posledních cirka pět let. Divné bylo teplo, které mě obklopovalo. Zavrtěl jsem se a moje rozespalá mysl se snažila přijít na to, co je jinak.

Oči jsem neotevřel, ale vytřeštil, když mi to konečně došlo.

Nebyl jsem v posteli sám, což dokazovala svalnatá paže kolem mého pasu, rozcuchaná blonďatá hlava na polštáři vedle mě a hlavně zvuk, který jsem identifikoval jako spokojené předení.

Neko. Byl. Se. Mnou. V. Posteli.

A to pravděpodobně celou noc. Co pravděpodobně. Určitě byl se mnou v posteli celou noc.

Vzpomněl jsem si, že jsme se do ložnice přesunuli z koupelny kvůli druhému kolu a možná i třetímu - podle bolesti zad a i na jiných místech, bych to na víc jak dvě kola hádal. Nevybavoval jsem si, kdy jsme skončili. Bylo možné, že jsem vyčerpáním omdlel?

Očividně jsem nebyl jediný, kdo nebyl schopen z postele vstát potom, co jsme skončili.

Pokusil jsem se o to teď. O to vstávání, myslím.

Trochu jsem se odsunul a pokusil se vyprostit z pod jeho sice úžasně tvarovaného, ale docela těžkého těla. Nechtěl jsem ho probudit, ale stalo se.

Dlouhé řasy se zachvěly aodhalily zlatavé duhovky. Jeho ústa se pomalu rozšířila do spokojeného úsměvu anečekaně pronesla první slova, která jsem ho kdy slyšel říct: „Dobré ráno."