NEKO

LV.

Jak se máte lidičky takhle v pátek?

Já pro vás mám zas po delší době dvě kapitolky...

***     ***     ***

Přemýšlel jsem. Fakt hluboce a zpytavě, který z mých pokrevných příbuzných, a zjevně i předků v přímé linii, nebyl tak docela upřímný, co se jejich rasového původu týče.

Vyloučil jsem oba své rodiče. Byli to čarodějové, snad milionkrát jsem je viděl demonstrovat jejich schopnosti tak, jak by to žádný kočkodlak nezvládl ani napodobit. Pak tu byli prarodiče – vážené a společensky uznávané páry v celém nadpřirozeném světě. Nikdy by mě ani nenapadlo podezírat z nějakých tajností, ještě ke všemu takto skandálních tajností. Představil jsem si oba své dědečky, starší pány s nepokrytou autoritou, kterou jim nesebere ani čas ani nemohoucí tělo. Pak obě babičky, důstojné dámy s neposkvrněnou pověstí, i když vlastně o jedné z nich se říkalo, že měla divoké mládí, čemuž se dnes dalo jen těžko věřit, obzvláště, když všem svým vnoučatům říkala...

„Babička," vydechl jsem, když mi to konečně došlo. „Babička z máminy strany nám vždycky říkala..."

„Koťata?" doplnil mne Neko s úsměvem. „Pro kočkodlaky je to normální oslovení jejich potomků."

„Ale říkal jsi, že kočkodlaci nemůžou mít s jinými rasami potomky! A máma má dva bratry a sestru. Všichni jsou si podobní, takže určitě nejsou adoptovaní a všichni mají magické schopnosti a žádné uši nebo ocasy!"

„Řekl bych, že docela jistě nejsou adoptovaní a to, že mají magické vlastnosti je jen logické," ujistil mne Neko. „Asi jsem se nepřesně vyjádřil. Kočkodlaci nemohou s příslušníky jiných ras zplodit další kočkodlaky – podle všech výzkumů jsou kočkodlačí geny regresní, jednoduše vzato ustoupí silnějším genům jiných ras. Celkově vzato je však dost problematické mít s jinými rasami potomky, ale není to nemožné a určitě to bylo jednodušší pro tvou babičku."

„Jak to myslíš?" musel jsem se zeptat. Z celého tohohle rozhovoru mi šla hlava kolem, ale byl jsem morbidně zvědavý. Proč jen jsem se musel tohle dozvídat od někoho, kdo ani není členem naší rodiny? Tedy pokrevně. Jako můj druh se nejspíš do rodiny brzo přižení.

Mystici, stůjte při mně! Vážně jsem právě řekl „brzo"!?

Neko si mého mini panického záchvatu nevšiml a pokračoval ve vysvětlování, jak jsem ho požádal.

„Kočkodlačí přirozenost – stejně jako u všech dalších dlaků – se dá potlačit. Je k tomu potřeba spousta magie a silný zkušený čaroděj nebo druid... Asi chápeš, o co to měla tvoje babička jednodušší – stačilo jí domluvit se s manželem. Na jednu stranu to musela pro ni být strašná oběť, sám si nedovedu představit, jak strašnou bolest musela prožívat, když přišla o své schopnosti a svou podstatu. Na druhou stranu po tom potlačení zůstala prostě ženou. Trochu by se to dalo přirovnat k tomu, kdyby měl tvůj dědeček děti s lidskou ženou."

„Hm, tomu už rozumím," zabručel jsem. Vlastně to dávalo smysl, když mi to takhle vysvětlil.

„Přesto krev není voda," pokračoval Neko. „Moje přirovnání nebylo tak docela přesné. Tvoje babička přece jen není člověk, je nadpřirozená. Nejvýznamějším rozdílem tak je, že i když tvá babička nebyla schopna předat schopnosti své rasy, její krev je stále magická, takže zmiňované děti měli přirozenost čarodějů od otce, ale schopnost používat magii od obou svých rodičů – lidská matka by nepředala ani přirozenost ani schopnost. Tvoje matka, její sourozenci a následující generace včetně tebe nemá žádné kočkodlačí atributy – ani fyzické, ani magické, nedokážete se tak převtělit do těla zvířete – ale přesto jste přenašeči genetické informace. A to je právě to podstatné, k čemu jsem se chtěl dopracovat tímhle sáhodlouhým vyprávěním."

„Ano?" povzbudil jsem ho, aby mi konečně řekl tu zatracenou pointu.

„Tvá – i když zředěná – kočkodlačí krev umožnila to, že jsme se mohli stát druhy. Dokazuje to jak primární a hluboce zakořeněný pud je vyhledání a spojení se s pravým druhem."

Neko se na mne zubil, jako by mi právě oznamoval, že vyhrál v loterii jackpot svého života.

„Jen tak ze zvědavosti, chceš tím říct, co si myslím, že chceš říct?"

„Přesně tak. Jednou a pro vždy si zapamatuj, že jsi prostě můj druh a cesta ven z toho nevede. Patříme k sobě, fyzicky, geneticky by se dalo říci, i psychicky, naše mysli jsou propojené."

Vyprovokoval mne jehosamolibý úsměv a vyštěkl jsem: „A co emocionálně?"