NEKO

XIX.

Byla středa, takže jsem večer zamířil na místo setkání a sám sobě jsem překvapeně přiznal, že se na setkání s kamarády opravdu těším. Možná už mi i škola začínala lézt na mozek. Nebo za to mohl Neko? Pravděpodobně kombinace obou zmíněných.

„Heleďme se, kdo se to na nás přišel podívat?" zašveholila Olivie, když jsem si sedal k našemu stolu.

Servírka, která mě viděla přicházet, se s úsměvem přitočila k našemu stolu a vzala mou objednávku dřív, než jsem mohl zbytek osazenstva vůbec pozdravit. Nepřišel jsem jako poslední, což se mi tak trochu ve skrytu duše ulevilo, nebyl jsem ten, na koho se čekalo. Byl tu Enzo a obě holky, Filip chyběl.

Protože nikomu nedal vědět, že by nepřišel, nedělali jsme si těžkou hlavu a začali mluvit i bez něj. Však on se zapojí, až přijde, říkali jsme si.

Nakonec dorazil se skoro hodinovým zpožděním a podle oblečení a aktovky v ruce přišel rovnou ze školy. S ostatními se pozdravil jako normálně, ale jeho „Ahoj" mým směrem mělo v sobě podivný podtón, nevěnoval jsem tomu pozornost, pokud má se mnou nějaký problém, řekne mi to dříve nebo později sám, jako obvykle, předpokládal jsem.

Prošli jsme naše dobré zprávy – mou bylo úspěšné složení zkoušky z transfigurace, co jiného. Pak jsme ještě chvíli mluvili o něčem jiném, mě však začínalo být čím dál nepříjemnější, jak mě Filip provrtával očima a mračil se, jako bych jeho babičku shodil ze schodů.

„Co je?" vyštěkl jsem na něj, což efektivně zarazilo jakýkoli hovor a teď už na mě nezíral jen Filip, ale i Enzo, Olivie i Klaudie, proto jsem doplnil ještě otázku: „Co jsem ti udělal tak hroznýho?"

„Jsi pokrytec," zasyčel na mě Filip.

„Prosím?" nechápal jsem, z čeho mě obviňuje a nebyl jsem sám, ostatní však zůstali zticha a dávali nám prostor si to vyříkat.

„Tak strašně nenávidíš politiku, ale chodit na nejexkluzivnější předvolební setkání ti nevadí, co?" upřesnil své obvinění Filip a mě to konečně docvaklo.

Moje návštěva Půlnočního paláce nezůstala bez povšimnutí. A sakra. Doufal jsem, že se o tom Filip nedozví, přece jen já tam opravdu nešel kvůli politice.

„Máš pravdu, že nesnáším politiku. Taky jsem na ten večírek nechtěl jít, ale musel jsem. Nezdržel jsem se ani hodinu," snažil jsem se z toho nenápadně vykecat. „Až do poslední chvíle jsem nevěděl, že půjdu, navíc jsem nemohl nikoho vzít s sebou, proto jsem ti o tom radši ani neříkal – nechtěl jsem, abys byl zklamaný, že já, který nechci, musím, a ty, který chceš, nemůžeš..."

Podle mě to byly neuvěřitelné kecy, ale naštěstí minimálně jeden goblin jim uvěřil. Filip se pořád ještě tvářil nešťastně, ale ne už naštvaně.

„Máš pravdu, že mě zklamalo, že jsem se tam nedostal. Vím, bylo to jen pro zvané a já holt nemám konexe jako ty. Byl tam, víš?" povzdechl si. „Chtěl jsem se s ním konečně potkat osobně."

„S kým?" předběhla mě s otázkou Klaudie.

Taky jsem se na to chtěl zeptat, i když mě zároveň napadlo, že ať už se chtěl setkat s kýmkoli, kdyby na ten večírek šel se mnou, byl by ještě zklamanější. Bylo tam tolik hostů, že by stejně nejspíš neměl šanci dostat se ke svému oblíbenci, natož s ním promluvit. Nechtěl jsem ho však deptat ještě víc.

„S Ussirysem P'Antherou samozřejmě. Je to nejzářivější hvězda těchhle voleb," řekl Filip horlivě.

„Vážně?" pochyboval jsem.

Podle toho, co jsem slyšel během večeře u rodičů, měl tenhle kočkodlak jen malé šance na prosazení se mezi ostatními kandidáty. Což pro někoho jako byl Filip, který byl očividně do tohohle chlápka prakticky zamilovaný, musela být velká rána.

„Pro mě je hvězdou," odsekl Filip a odhodlaně nám začal vykládat detaily P'Antherova volebního programu. Poslouchal jsem ho jen na půl ucha a i ostatní se tvářili útrpně.

„Ale víš co, Arku?" vytrhl mě z nastupující letargie Filip nadšeně. „Mám nápad, jak mi můžeš vynahradit, že jsi šel do Půlnočního paláce beze mě."

„Jaký?" zeptal jsem se opatrně.

„V pátek je další večírek..." jeho úsměv se rozšiřoval a já prakticky viděl malé čertíky tancovat v duhovkách jeho očí. „Určitě jsi na něj dostal pozvánku a já náhodou vím, že pozvaní mohou přivést další hosty, protože jde zároveň o náborovou akci. Půjdeš tam, vezmeš mě s sebou a zdržíme se minimálně dvě hodiny."

„A proč bych to dělal?" divil jsem se.

„Dlužíš mi to jako kamarád!" uhodil na mě tím jediným, proti čemuž jsem nemohl protestovat. Nemohl jsem být nazýván špatným kamarádem.

V duchu jsem si přísahal, že tohle si budu moc dobře pamatovat a použiju to při nejbližší příležitosti proti němu.

Navíc pátek byl za dva dny. V mém osobním kalendáři to značilo den lichý. Ten jsem měl večer volno. V sudý bych nikam nešel ani za nic na světě, to jsem musel sedět doma jako správná ženuška a poslušně čekat na manžílka.

Možná nebude na škodu, když se budu aspoň chvíli pohybovat ve společnosti, která mě přivede na jiné, realističtější myšlenky. Prej ženuška.