NEKO

LXV.

Ten večer zazvonil zvonek trochu jinak. Nebylo to to pravidelné energické a dlouhé zazvonění pisálků arogantně věřících, že mají právo pokládat všetečné otázky. Bylo to nesmělé, krátké cinknutí, jakoby osoba na druhé straně nebyla stoprocentně přesvědčena o vlastní touze, abych dveře otevřel. A proto jsem se pro tentokrát rozhodl dveře otevřít.

Stála za nimi žena kolem třiceti let s měkkými hnědými loknami, které lemovaly její obličej a zvýrazňovaly široké vyděšené oči. Víc jsem nezaznamenal, protože mě oslepovaly blesky foťáků, jak novináři horečnatě zaznamenávali mou interakci s neznámou ženou. Rychle jsem ji vyzval, aby vešla dovnitř a zabouchl za ní dveře – rovnou jednomu z nejagresivnějších pisálků přímo před nosem.

Jen koutkem oka jsem zaznamenal, jak ho jeden z bodyguardů popadl dotěrného novináře za rameno a odtáhl ho od dveří. Možná se přece jen rozhodl dělat svou práci a pár novinářů odrazit.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji takto pozdě večer, pane Eugene," začala ta žena a já si říkal odkud jen ji znám. „Musím s vámi mluvit o té zítřejší tiskové konferenci... Doufala jsem... Doufala jsem, že mu to budete moci vymluvit. Přece jsme nepracovali tak dlouho a tak těžce jen proto, abychom to vzdali těsně před cílem!"

Žena pomalu získávala zpátky něco ze svého sebevědomí a začala se rozohňovat. Neměl jsem tušení, o čem mluví, ale díky tématu jsem si ji konečně dokázal zařadit. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se jmenovala, ale byl jsem si víceméně jist, že šlo o jednu z Nekových „poradkyň" – ať už se za tím v politické kampani skrývalo cokoli. Zjednodušeně řečeno, byla to jedna z Nekových zaměstnankyň a Neko byl pravděpodobně důvodem jejího příchodu.

„Promiňte," přerušil jsem její litanii. „Nevím, o čem to mluvíte. Jaká tisková konference?"

Zarazila se a chvíli na mě hleděla s udiveným výrazem v očích. „Já myslela, že o tom víte. Tedy většina nadpřirozených z týmu si myslí, že jste Ryse k tomu přímo donutil, dal mu ultimátum nebo něco takového, ale já ne! Já si nemyslím, že byste něco takového udělal. Tedy neznám vás... Ani nevím, jaký vztah je mezi vámi a Rysem, tedy vím, jste druzi, ale nevím, jak váš vztah vypadá v osobní rovině, jestli víte, jak to myslím?"

Nevěděl jsem, ale nedostal jsem šanci něco v tomto směru podotknout, protože ta žena mlela dál.

„Podle toho, jak jste se k sobě chovali na veřejnosti, jsem prostě usuzovala, že byste po něm něco takového nechtěl. Navíc jste z takové rodiny, jako jsou Eugenové, musíte o politice vědět první poslední, určitě byste pro něj nebyl překážkou, tedy ne zrovna, že byste vy byl překážkou, myslím to spíš tak, že byste mu nekladl překážky, s vaší rodinou a tak máte spíš možnosti, jak mu věci ulehčit a pomoci mu překážky překonat, jako třeba přístup na různé akce a k různým nadpřirozeným, kteří by se s ním jinak sejít nechtěli nebo tak."

„Zadržte!" musel jsem ji zarazit, protože to vypadalo, že by byla schopná prodrmolit celou noc a vlastně neříct nic podstatného. „Proč jste tady? A kdo vlastně jste?"

„O-omlouvám se," vykoktala. „Jsem Mici, jedna z Rysových asistentek, jsem z rodu Karakal středně velkých koček."

„Těší mě," řekl jsem jí, ale ruku jsem jí nepodal, připadalo mi to trochu nevhodné vzhledem k tomu, že se mi po svém představení uklonila. No, ona věděla, kdo jsem já, takže jsem se jí představovat nemusel. „A proč jste tady?"

Do tváří se jí nahrnula krev, takže se její bledá pleť během vteřiny proměnila na krvavě rudou – skoro jsem cítil, jak jí z obličeje sálá žár rozpaků. „Ta Rysova zítřejší tisková konference..."

„Jaká konference?" zeptal jsem se a Mici vykulila oči, až jsem se bál, že jí vypadnou z důlků.

„Vy o tom nevíte?"

„Nevím o čem? O tom, že se Ne- tedy Rys chystá konečně veřejně vystoupit s nějakým prohlášením? Ne, nevím, neobtěžoval se mi to říct," vysypal jsem ze sebe a samotnému mi to znělo jako stížnost uraženého děcka, ale bylo mi to jedno. Byl jsem na Neka naštvaný a už se mi to nedařilo držet v sobě.

Mici zamrkala svými dlouhými řasami, jakoby do sebe pomalu nasávala mé prohlášení a zpracovávala ho. Pak řekla bez obalu: „Rys se rozhodl ukončit svou kandidaturu. Celý týden jednal se sponzory a všemi zainteresovanými nadpřirozenými – zjišťoval jaké má šance, co by mohl udělat a tak. Ztratil hodně příznivců a některé sponzory, ale zase jiní se přihlásili a průzkumy stále hovoří v jeho prospěch, ale celkově se změnila nálada a přístup voličů k němu. Zvažoval to dlouho a dneska se rozhodl, že to prostě vzdá. Zatím to řekl jen několika svým nejbližším poradcům včetně mě – a myslela jsem, že i vám. Pracuje se na přípravě tiskové konference, na kterou byli pozvaní zástupci tisku, politici, sponzoři, významné osobnosti, prostě průřez nejdůležitějších nadpřirozených. Všem bylo řečeno, že se Neko chystá vydat významné prohlášení, jen nikdo neví jaké. Tedy až na nás. Obvykle Rysovi pomáhám s psaní projevů, ale tentokrát si ho chce napsat sám. Řekl mi, že to bude nejdůležitější projev jeho života."

Projev, ve kterém se vzdá svého života, problesklo mi hlavou.

Neko, ty idiote! Takhle to nemělo skončit. Takhle to nemůžeskončit.