NEKO

LI.

Probudil jsem se ještě před rozedněním. V pokoji nebyla úplná tma, šero se teprve připravovalo na první ranní paprsky. Bylo brzo, já ale už nemohl dál spát.

Ležel jsem v posteli nahý, obklopený teplem velkého těla mého kočkodlaka. Údy mě ještě pořád bolely, přesto jsem se cítil odpočatě a v první chvíli i spokojeně. Trvalo minutku, možná dvě, než události předešlých dnů přehlušily postkoitální opar slasti a já se ze spokojenosti dostal opět k pěknému vzteku.

Vyskočil jsem z postele, jakoby do mě udeřil blesk a ze židle u okna sebral chundelatý župan, do kterého jsem se zabalil od krku až po kotníky. Neko se v posteli nespokojeně zavrtěl, převalil se na záda a otevřel oči.

„Co se děje?" zamumlal rozespale. „Je ještě brzo, pojď zpátky do postele."

„Ne!" odpověděl jsem mu ostře a spíš můj tón než samotná odpověď donutila Neka se na mě soustředit.

Promnul si oči, protáhl se a posadil uprostřed mé postele, která v porovnání s jeho postavou vypadala jako dětská postýlka, do které nedopatřením ulehl dospělý.

„Co se děje, zlato?" opakoval svou otázku Neko a ve mně opět vzkypěla krev.

„Neříkej mi zlato!" okřikl jsem ho. „A moc dobře víš co. Včera jsi mě odtáhl do postele bez vysvětlení nebo alespoň osvětlení situace."

„Situace byla taková, že jsem s tebou chtěl mít sex a tak jsem tě vzal na pohodlné, soukromé místo, kde jsem svůj plán mohl uskutečnit," řekl s úsměvem a ještě na mě mrkl, jakoby šlo o dobrý vtip mezi milenci. Nepobavil mě a dal jsem mu to jasně najevo.

„Tak poslouchej, ty jeden natvrdlej kočkodlaku s mozkem v kalhotách místo v hlavě!" Buď mi hned teď vysvětlíš nejen to, co se stalo během toho večera a noci, ale taky si dáš záležet na objasnění, proč k tomu došlo, nebo si sbalíš svoje saky paky a vypadneš z mého domu. Nemusím snad dodávat, že druhá alternativa v sobě obsahuje doložku: a už nikdy se nevracej."

Moc dobře jsem si uvědomoval, před jaké ultimátum jsem ho postavil, bylo mi však jasné, že je to nutné. Musel jsem ho donutit říct mi všechno a tohle byla jediná dostatečně silná páka - náš vztah by neohrozil. Nebo snad ano? Ne. Byl jsem si jistý, že ne.

Ano, chápal jsem, že byly věci v Nekově životě, o kterých nechtěl, abych je věděl, nebo minimálně abych o nich zatím věděl. Přece jen má každý nějakého toho kostlivce ve skříni, ale tohle už zašlo příliš daleko. Jeden z těch kostlivců rodiny P'Anthera ožil – nebo spíš nebyl nikdy tak mrtvý, aby se dobrovolně dal do skříně zavřít – a pokusil se mě zabít. Neko mě před ním zachránil, to mu slouží ke cti, ale byl bych mnohem raději, kdyby k tomu vůbec nemuselo dojít – přece jen jsme teď měli víceméně doslovně na svědomí dva mrtvé.

Neko po mě chtěl, abych mu bezvýhradně důvěřoval, abych se k němu připoutal, ale předem mě nijak nevaroval ani mi nevysvětlil podmínky.

O co jednodušší byl náš vztah, když jsme byli jen kamarády s výhodami, jejichž jedinou starostí bylo, aby nedošly kondomy nebo lubrikant! Vztahy jsou komplikované – proto jsem žádný nechtěl.

A přes to přese všechno jsme teď tady.

Já supící vzteky, Neko nejistý a možná i trochu zoufalý.

Měl jsem za to, že jsme touto křižovatkou už zdárně prošli, ale až teď mi došlo, že jsme minuli jen pár odbočujících vedlejších cest – skutečné rozhodnutí nás čekalo až teď. Skutečné buď, a nebo. A já nechal rozhodnutí na Nekovi.

Absolutní důvěra. To jsem vyžadoval a byl ochoten poskytnout. Ale pouze za okolností, že bude doplněna o absolutní otevřenost. Siamská dvojčata, která v případě oddělení zemřou.

„Opravdu chceš všechno vědět?" zeptal se mě a já přikývl. „I když se ti to nemusí líbit?"

„Věř mi, že na to, že se mi to nebude líbit, jsem přišel sám i bez tebe," odpověděl jsem mu jízlivě a ignoroval jeho zachmuřený výraz.

„Arku..." vyslovil mé jméno tiše a protáhle a mě bylo jasné, že to bylo myšleno jako varování, abych s ním takovým tónem nemluvil. Měl ale smůlu.

„Prostě mi řekni všechno," povzdechl jsem si, když pořád nezačínal mluvit.

„Dobře, ale varuju tě: není to hezký příběh."

„S tím počítám," ubezpečil jsem ho.

„Mám začít slovy: Bylo, nebylo?" zeptal se, a pokud mě tím chtěl pobavit, tak se mu to nepodařilo.

„Sakra, začni už!" nařídil jsem mu.

„Nechceš si sednout?" zněl najednou ustaraně. „Je to dlouhý příběh."

Protočil jsem oči, ale poslech jsem ho a posadil se na židli pod oknem, ze které jsem předtím sebral župan. On se zatím v posteli posunul, aby seděl zády opřený o pelest v mnohem pohodlnější poloze, než byl předtím. Byli jsme od sebe dost daleko, aby mě nemohl ovlivňovat svou fyzickou přitažlivostí, ale dostatečně blízko, aby na mě nemusel křičet a vymlouvat se, že jsem něco přeslechl kvůli naší vzdálenosti.

„Nevím, co o naší rodině víš nebo nevíš, takže..." začal nejistě a já snad už posté zaskřípěl zuby.

„Ber to tak, že jsem o rodu P'Anthera v životě neslyšel," doporučiljsem mu. „Nemsíš začínat legendami o zrodu kočkodlačí rasy, ale vezmi to takzeširoka, jak uznáš za vhodné."