NEKO

LXIII.

A sakra. Na tohle jsem nechtěl odpovídat, tohle byl příliš tenký led a já se v poslední době koupal až mockrát.

„Proč se mě na to ptáš?" zkusil jsem opatrně.

„Nemáš rád politiku," konstatoval Neko a já mohl jen přikývnout. „Moc se ti nezamlouvalo, že tvůj druh se snaží stát vrcholným politikem ani před tím. A teď? Když to vypadá, že moje tak údajně čistá a neotřelá kampaň je založena na polopravdách a krvi stejně jako všech ostatních, které jsem chtěl překonat?"

„Ty jsi o tom, ale nevěděl, ne?" řekl jsem a musel se hned opravit, když po mě Neko vrhl naštvaný pohled. „Promiň, nevěděl jsi o tom. Tečka."

„Vlastně ani teď o tom nevím. Jsou to jenom spekulace. Na mnoha faktech založené spekulace, ale nemáme žádný stoprocentní důkaz. Uznávám, že je to hodně podezřelé a i pravděpodobné, ale zdráhám se tomu uvěřit. Prostě... Ať už je můj otec, jaký je, nemůžu si ho zaškatulkovat jako vraha. Jako chladnokrevného vraha, který naplánoval smrt nejméně dvou lidí."

„Víme, že zabil Unciu a Iris, nemyslím, že můžeme s určitostí tvrdit, že takový byl jeho plán od začátku. Ano, dost mu to pomůže, ale to může být jen nečekaná souhra okolností," zkusil jsem Neka povzbudit, ale i mě to znělo falešně a prázdně.

„V takovýchto chvílích mi chybí někdo, koho bych se mohl zeptat, jak pokračovat. Nějaký učitel, nebo rádce... Je to dost sebestředné, ale přál bych si, aby tu ten pěstitel růží pořád byl, protože bych si s ním opravdu rád promluvil."

„Co chceš dělat?"

„To jediné, co v tuto chvíli můžu. Půjdu se ho zeptat."

„Koho?" nějak jsem se do toho zamotal. Neříkal, že pěstitel růží je mrtvý? To chce vyvolávat duchy?

„Mého otce, samozřejmě," upřesnil Neko, když viděl, jak jsem zmatený. „Jen on mi teď může zodpovědět většinu otázek."

„Není pořád ještě v nemocnici?"

„Ano, ale tohle nepočká. Je na soukromé klinice, nebudu mít problém se k němu dostat," vysvětlil mi Neko a vstal, jakoby teď, když se rozhodl, co musí udělat, už nemohl dočkat toho, až to bude mít za sebou. Nedivil jsem se mu. Nebude to příjemný rozhovor.

„Ještě jsi mi neodpověděl," připomněl mi Neko. „Prosím, řekni mi upřímně: Byl bys radši, kdybych se vzdal kandidatury?"

Povzdechl jsem si. Já, vím, byla to důležitá otázka a já jsem se ze všech sil snažil nebýt egoistou, který vidí jen svůj svět a své pohodlí. Vždyť kvůli tomu jsem nechtěl ani přítele. Od začátku našeho vztahu jsem Neka považoval jen za sexuálního partnera, který díky své málomluvnosti a nulovým požadavkům naprosto ideální. Ale kde jsme teď?

Potom, co jsem vyslechl Nekův příběh – vysvětlení proč se rozhodl být politikem – jsem nemohl prostě říct: Ne, vykašli se na nadpřirozené a nech je dál hnít a umírat ve svých malých norách. Pojď, budeme si žít náš pohodlný život privilegovaných a bohatých členů elitních rodů. Budeme se věnovat jen našim věcem a zbytek světa budeme ignorovat, ať se o sebe všichni postarají, jak nejlépe můžou sami.

Co oči nevidí, srdce nebolí, říká se. Mohl jsem mít Nekovi za zlé, že on sám se dobrovolně podíval a pak donutil shodit růžové brýle i mne? Ano, nejspíš bych měl výčitky svědomí, že mnohým nadpřirozeným nebylo pomoženo v tíživé situaci, přestože jim nejspíš pomoženo mohlo být. Mnohem větší výčitky bych však určitě měl, kdybych zničil Nekův sen.

Bylo tak jednoduché vyslovit správnou odpověď. Tak proč jsem to nedokázal?

Dostal jsem ze sebe jen alibistickou fádní odpověď: „Vždycky tě budu podporovat, ať se rozhodneš jakkoli."

Viděl jsem v Nekových očích, jak ho moje odpověď – odpověď láskyplné podpory druhovi – zabolela. Chtěl ode mne pomoc a já mu řekl, ať si pomůže sám. Ať se sám rozhodne a já se jen smířím s tím, co bude chtít dělat on.

Přikývl na znamení, že mou odpověď přijímá, ale nic neřekl.

Otočil se a odcházel. Chtěl jsem za ním zavolat, ať se vrátí. Chtěl jsem se za ním rozběhnout a schoulit se mu v náručí. Říct mu, že všechno bude v pořádku, že společně překonáme všechna nebezpečenství a problémy a budeme žít šťastně až na věky. A nejen to, že společně učiníme svět lepším místem k životu, že ho vždycky podpořím, vždycky mu pomůžu a sám se zapojím do programu, který se bude snažit prosadit. A to nejen proto, že ho miluju, ale i proto, že věřím, že to dokáže, dokáže zlepšit svět.

Nerozběhl jsem se za ním, nezakřičel jsem. Jen jsem ho sledoval, jak se u dveří otočil a na rozloučenou prohodil: „Zavolám ti, až to nějak vyřeším."

Pak odešel.

Svalil jsem se na pohovku a zabořil hlavu do dlaní. Ani jsem nevěděl proč, ale z očí mi začali kanout slzy.

Jsem idiot.