NEKO

XXVII.

Tři hodiny ve vlaku byly produktivní, takže tady je další kapitola. 😉

***     ***     ***

Můj svět se otočil vzhůru nohama během několika vteřin a mně se z té změny zvedal žaludek.

Jak bylo tohle možné?

Tedy za předpokladu, že to byla realita a ne jen nějaký hodně špatný vtip. V tuhle chvíli bych tuhle možnost nevylučoval – nebylo by to o moc šílenější než představa, že jsem nechtěně narazil na svého „druha".

V televizi dál probíhal rozhovor s Nekem, tedy teď už potvrzeným nejmladším kandidátem do Collegia aka Ussirysem P'Antherou, ale já z něj neslyšel ani slovo. Krev se mi v mozku snad vařila a její šum blokoval všechny ostatní zvuky. Nebo to způsobily vytřeštěné pohledy všech přítomných, které byly upřené na mou nebohou maličkost.

Jako jeden muž na mě všichni začali doléhat se snad milionem otázek na jedno téma – nebo to možná byla ve skutečnosti jen jedna otázka, jen pokaždé jinak formulovaná. A pak samozřejmě pár postřehů a připomínek, o které jsem stál stejně málo jako o ty otázky.

„Proč jsi nám nic neřekl, zlatíčko?"

„Pravděpodobnost, že jste druzi byla tak neuvěřitelně malá..."

„Takové spojenectví mezi rody P'Antherů a Eugenů. K nezaplacení!"

„Takže tohle je ten tvůj kocourek?"

„Neříkal jsem ti, abys ho nenechal tě kousnout?"

„Já se tě přímo ptala! Proč jsi mi lhal do očí? Ty boxerky pod gaučem! Měla jsem to vědět."

Jediný Filip mlčel jako zařezaný. Můj odhad byl, že byl ve stejném šoku jako já.

Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem byl v nemocnici a navíc připojený na přístrojích, protože ve chvíli, kdy jsem začal být obviňován ze všeho možného i nemožného, můj tlak a srdeční tep vyletěly někam do stratosférických výšek, což vyděsilo zdravotnický personál. A zmiňovaný úžasný zdravotnický personál vyřešil situaci jednoduše geniálně – vyhodil všechny z mého pokoje bez ohledu na jejich protesty a výhružky, druhé zmiňované byl pouze případ mé matky, a nedovolil jim se vrátit s odůvodněním, že pacient musí odpočívat.

Jenom díky tomu jsem unikl bez toho, abych odpověděl na jedinou otázku. Po pravdě jsem ze sebe od okamžiku Nekova odhalení nedostal ani hlásku.

Zásadní problém však nebyl v tom, že bych nevěděl, co odpovědět na všechny ty otázky. Problém byl, že jsem se za odpovědi styděl.

Jak jsem mohl rodičům a kamarádům přiznat, že jsem neměl nejmenší tušení, kdo Neko ve skutečnosti je, i přesto, že jsem s ním pravidelně spal posledních několik týdnů?

Zpětně vzato mi přišlo úplně zcestné, že jsem mu nikdy nepoložil jedinou otázku. On očividně všechno potřebné o mně věděl, jen já byl zabedněnec.

Připadalo mi to jako jedno velké vzrušující dobrodružství nevědět ani jméno svého milence. No, dost jsem se přepočítal a dobrodružství se změnilo v noční můru mrknutím oka.

A kdo za to mohl? Já. A nikdo jiný.

Choval jsem se jako trumbera, jak by řekla moje babička. Jako naivní pitomec. Jako dětinský idiot. Úmyslně jsem si zúžil úhel pohledu na naši aféru svou představou ideálního vztahu, což mělo za následek, že jsem žil jako s klapkami na očích. Kdybych se jen trochu zajímal o své okolí, o současné dění nebo to, co mi hustil do hlavy Filip, dávno bych Nekovu identitu odhalil. A nebyl bych v téhle kaši.

Sebezpytování mě unavilo, takže jsem brzy po odchodu znepokojených nejbližších usnul.

Přestože jsem byl unavený, kvůli předešlému dlouhému spánku jsem nemohl usnout nijak tvrdě a stále jsem se potácel mezi lehkým spánkem a vědomím. Byla to přesně ta hladina nevědomí, ve které se nejčastěji objevují sny a přeludy – ta hladina, kdy se mozek snaží vymýšlet možné i nemožné scénáře.

Přesně v tomto stavu jsem se nacházel, když se mi zdál kouzelný sen o tom, že mě přišel navštívit Neko. Už byl oblečený do normálního oblečení a vůbec nevypadal, že jen před pár hodinami byl na pokraji smrti – mimovolně mě napadlo, že dlačí sebeléčitelské schopnosti jsou naprosto úžasné, ozdravný proces, kterým by jiným zabral dny, ne-li týdny oni zvládali za zlomek toho času.

Přinesl mi ohromnou kytici bílých, růžových a oranžových růží – barevná kombinace to byla neobvyklá, ale nějaký zkušený florista dokázal vytvořit něco kouzelného. Neko uložil kytici do křišťálové vázy na stolek naproti mé posteli, tak abych na ně dobře viděl a pak se posadil ke mně na postel.

Jako obvykle nemluvil. Vzal do svých dlaní mou ruku – tu levou, protože v pravé jsem měl zapíchnutou kanylu – a její hřbet si přitiskl k ústům. Seděl tam dlouho, zdálo se mi, že snad hodiny, a jen mě držel za ruku, pozoroval mou tvář a tajemně se usmíval. I ve spánku jsem se několikrát nepříjemně zavrtěl, nechtěl jsem, aby mě takhle zkoumavě pozoroval ve chvíli, kdy jsem na tom byl tak špatně. Předpokládal jsem, že když se tak blbě cítím, musím vypadat ještě hůř.

Nakonec mě políbil – natřikrát. Nejprve na čelo, poté na tvář a nakonec lehce přitiskl ústa na mé suché a popraskané rty. Než se sen rozplynul do tmy, slyšel jsem ho ještě zašeptat: „Brzo se mi uzdrav."

Byl to zvláštní sen. Chtělo mi mé podvědomí snad naznačit, že toužím po mileneckém vztahu s Nekem? Že jenom sex mi už dál nestačí? Tak dlouho jsme přežívali jen na vyznávání fyzické touhy, že se mi zdálo skoro nemožné přejít k něčemu intimnějšímu. Nebo ne?

Nakonec jsem zjistil, že podvědomí mi nechtělo naznačit vůbec nic. Když jsem druhý den konečně otevřel oči do plného vědomí, kytice růží stála na protějším stole přesně tak, jak jsem si jí vysnil – tudíž jsem si jí nevysnil. Neko tu byl a mě nezbylo než přiznat porážku. Z našeho vztahu – ať už byl jakýkoli – jsem se vykroutit nemohl a tak mi nezbylo nic jiného, než se adaptovat.

Krok jedna: zjistit všechno, co budu moci o Ussirysovi P'Antherovi. A náhodou jsem znal někoho, kdo se skvěle hodil za informátora, protože znal jeho každý - respektive každý veřejný – krok skoro stejně dobře jako svůj vlastní. Filip. Jaká klika, že mi dluží laskavost, takže se z toho nebude moci vykroutit.

Když jsem opouštěl nemocnici, pronásledovali mě novináři jako supi umírající gazelu, což ve mně vzbudilo novou, jak jsem racionálně zhodnotil, logickou emoci – vztek. Vztek na Neka, že vyhlásil do světa takový nesmysl, jako že jsem jeho druh a navíc jsme ve vztahu. Měl jsem vztek na něj, měl jsem vztek na novináře, měl jsem vztek na sebe. A když mám vztek, tak to většinou nedopadá dobře. Někdo to odnese. Kdo to asi bude?

Své nezávislosti a nezadanosti se nevzdám bez boje.

***     ***     ***

Znáte Pentatonix? 😄