NEKO

XXXXIII.

Psáno s myšlenkou na komentář Fatalignor: "Do prdele! Chci další díl! 😂

***     ***     ***

Přestože Pardus Uncia dál pokračoval ve svém monologu plném nenávisti k Tygrisovi, zaslepené lásce k Iris a bezbřehého pohrdání k Nekovi, neposlouchal jsem ho. Svou pozornost jsem soustředil na sérii dýchacích cviků, jejichž pomocí jsem zklidnil své napjaté tělo i roztěkané myšlenky. Když jsem byl dostatečně uvolněný a připravený, začal jsem do sebe čerpat magickou energii.

Neměl jsem moc na výběr, odkud čerpat energii, takže jsem se zaměřil na vzduch kolem sebe – navíc jsem musel být opatrný, aby rozzuřený kočkodlak přede mnou nebo některý z jeho přisluhovačů za mnou nepostřehl, co dělám. Kousek po kousku jsem vlastní tělo plnil magickou silou a připravoval se na její uvolnění.

Plán jsem měl jednoduchý – nejprve si uvolnit spoutané ruce a nohy, a poté, až se budu moci volně pohybovat, tak... No, pak bojovat.

Od přírody jsem byl spíš výzkumník, než válečník, takže jsem neexceloval zrovna v bojových kouzlech, ale něco málo jsem přece jen znal. A když na tom budu nejhůř, pořád ještě jsem se mohl zaštítit – snad si vzpomenu, jaký štít jsem použil, abych ochránil sebe a Neka, když jsem se mu pokoušel zachránit život. Jak mi bylo řečeno, ten štít byl tak silný, že se přes něj nedostali ani ti nejlepší kouzelníci, kteří se sešli na půdě univerzity, takže pár koček by mi měl spolehlivě udržet od těla.

„Co to děláš?" přerušil mé soustředění hlas Parduse Uncia, ale už bylo pozdě.

Drobným kouzlem jsem koncentroval žár na provaz kolem mých zápěstí a ten se s obláčkem dýmu a trochou zápachu spáleného konopí rozpadl na dva kusy. Okamžitě jsem se sehnul ke kotníkům a s lusknutím prstů rozpustil plast, který mě poutal k židli. Asi jsem to trochu přehnal, protože jsem si mimoděk všiml, že dřevěné nohy židle povážlivě začaly hnědnout – asi jsem je nechtěně zasáhl žárem.

Ještě pořád jsem seděl v předklonu na židli, když se na mě vrhl Unciův bodyguard nebo co byl zač ten chlápek, který za něj měl oddřít špinavou práci. Moc dobře jsem věděl, že nebudu mít čas připravit si kouzlo, kterým bych ho odrazil, proto jsem se řídil čistě instinktem a skulil jsem se ze židle do strany, takže naštvaný kočkodlak proletěl kolem mě, prázdná a rozhoupaná židle se mu zapletla mezi nohy a on přes ni přepadl.

Ležet na chladné zemi skladiště mi poskytlo jednu nečekanou výhodu – díky slabým otřesům, které ji rozvibrovaly, jsem poznal, že se k nám blížila celá skupina dalších nadpřirozených. Běželi. Nejspíš je zalarmoval hluk a křik, takže spěchali svému šéfovi a kolegovi na pomoc.

Na útok jsem neměl čas, takže jsem se překulil ještě o kus dál a zády se opřel o kovový sloup a prostor před sebou zablokoval vzdušným štítem. Použil jsem ten nejjednodušší, ale nejúčinnější na jaký jsem si vzpomněl – prostě jsem vzduch před sebou zhustil do tak silné vrstvy, že bylo prakticky nemožné jím projít. Mělo to však jednu nevýhodu, zhuštěný vzduch skresloval můj výhled jako mléčné sklo – viděl jsem obrysy, mohl jsem odhadovat tvary, ale to bylo asi tak všechno.

Zaznamenal jsem, že se ke mně blížilo nejméně šest postav, pravděpodobně víc. Všechny byly velké a černě nebo tmavě oblečené. Byla tu malá šance, že se jedná o mou záchranu, ale ta byla tak malá, že byla prakticky zanedbatelná. Nezbývalo mi nic jiného než předpokládat, že se jedná o posily nepřítele, o kterých jsem předpokládal, že čekají někde nablízku. Rychle jsem musel vymyslet, jak bych se nejlépe zbavil co největšího počtu protivníků, s co nejmenší námahou.

Neměl jsem čas, předtím než jsem se zaštítil, rozhlédnout se, jestli ve skladišti není něco, co bych mohl použít jako materiál pro případné kouzlo, takže mi nezbývalo, než se spolehnout na všudypřítomný vzduch. Měl jsem dvě možnosti: buď vzduch ohřát, jako opravdu ohřát, a soustředit ho do žhavých šípů, kterými bych mohl kočkodlaky popálit, nebo to samé, akorát naopak - ledové šípy.

Teoreticky by bylo jednodušší vzduch ohřát, protože stačilo zvednout teplotu těla zasaženého nad čtyřicet stupňů, aby byl neschopen boje, zatímco snížit teplotu se muselo minimálně na třicet dva stupňů. Abych toho dosáhl, musel bych vzdušné šípy rozpálit asi tak na padesát stupňů, zatímco ty ledové bych musel zchladit minimálně na dvacet stupňů pod nulou.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdní jaro, teploty se držely kolem dvaceti stupňů – jednoduchá logika mluvila pro plus třicet stupňů oproti mínusu čtyřiceti. Byl v tom však jeden chyták, který mě kdysi v prvním ročníku stál šest bodů u zkoušky ze základů elementární magie – vysaju-li teplo ze vzduchu, můžu ho použít jako vlastní energii pro další kouzla, zatímco pokusím-li se vzduch ohřát, budu muset naopak energii dodat, a odkud bych jí vzal, když ne ze sebe? Ohnivé šípy by byly efektivní, ale skončil bych vyčerpaný. Ledové budou stejně nepříjemné, a zatímco se budou zasažení pokoušet z nich vzpamatovat, já budu mít dostatek času i energie vyřídit je případně něčím dalším.

Opět jsem se soustředil a začal vysávat ze svého okolí teplo, což mělo jeden nepříjemný vedlejší účinek a to, že začala být strašná zima i mě. Navíc bylo značně nepříjemné, jak kočkodlaci bušili do mého štítu, což ho sice neporušilo, ani to nedělalo žádný zvuk, ale každou ránu jsem cítil jako drobné bodnutí špendlíkem.

Trvalo mi několik minut, než jsem přišel na to, jak zhustit ledový vzduch do použitelného šípu, respektive kopí, protože jsem je neměl jak vystřelovat, ale měl jsem v úmyslu je spíše házet. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nebylo jednoduší vytvořit vlnu chladu, kterou bych přes ně přehnal, ale pak jsem si vzpomněl, že lidské tělo dokáže vydržet až tři minuty při teplotě -160 stupňů Celsia, co by proti tomu byl chlad, který jsem byl schopen vytvořit? Ne, vlna by byla příliš náročná a málo efektivní. Musel jsem vytvořit šípy, které by pronikly nejen skrz oblečení, ale i skrze kůži a zasáhly by vnitřní orgány.

Ve chvíli, kdy jsem věděl, jak rychle ledové šípy vytvořit a měl dva připravené v ruce, jsem spustil dolů štít. Útočníky jsem překvapil, protože jsem jim nestál tváří v tvář, ale byl jsem přikrčený u paty sloupu. A tak zatímco se oni vrhli, tam kde jsem měl mít podle nich hlavu, vypustil jsem na ně zespoda první šípy.

Dva z kočkodlaků padli k zemi.

***     ***     ***

Znáte korejsko-amerického zpěváka Erica Nama? Dneska jdu na jeho koncert... 😌