NEKO

LIX.

Po opravdu dlouhé době... Zdravím lidičky!

Omlouvám se, za tak dlouhou pauzu - věřte tomu, nebo ne, hlavní roli v ní hrál koronavirus. V práci je to šílené, a když jsem po téměř dva měsíce denně zvedala 80 telefonátů a napsala 120 e-mailů, neměla jsem energii ani vůli psát pak cokoli dalšího.

Teď už jsem týden doma na neschopence - nebojte, nemám koronavirus, ale ještě nějakou dobu doma budu... Měla jsem tak čas DOKONČIT Neka. 

Ano, přidávám teď najednou 11 kapitol a příběh tím ukončuji. Později snad ještě přidám bonusovou kapitolu nebo dvě, ale dnešní přídavek berte jako konečný (u tohoto příběhu, mám rozepsané dva další a třetí plánuju... ;-)

Tak doufám, že se vám finále příběhu bude líbit. :-*

***     ***     ***

„Ne, to prostě nemůže být pravda," zlobil se Neko dál a jeho argumenty se začínali podobat naštvanému dítěti, které odmítá věřit dospělým, když mu tvrdí, že dárky na Vánoce nenosí Ježíšek ani Santa Claus.

„Prosím tě, uklidni se trochu a zkus se na to podívat racionálně," radil jsem mu a musím uznat, že jeho odseknutí na takto stupidní radu jsem si zasloužil.

„Racionálně? Co je na tvé teorii racionálního? Vážně myslíš, že by můj otec měl prsty v mé otravě? Že je tak bezcitný, že by se podílel na pokusu o vraždu vlastního syna? Vím, že na tebe zrovna dvakrát nezapůsobil, ale můžu tě ujistit, že až takhle bezcitný není," ujišťoval mne Neko a mě ho bylo až líto.

„Zpětně vzato, v jak velkém nebezpečí jsi skutečně byl?" zeptal jsem se ho, ale na otázku jsem odpověděl sám. „Byl jsi otráven uprostřed banketu, kterého se účastnili ti největší odborníci všech možných čarodějných oborů. Kolem byly desítky mágů, kouzelníků, druidů a dalších. Prakticky kdokoli z nich ti mohl zachránit život – byl jsem to já, protože jsem měl největší motivaci a víceméně jsem nikomu jinému nedal šanci, ale kdybych to neudělal, umřít by tě nenechali."

Neko se na chvíli zatvářil zaraženě, jako by o tom v tomto světle neuvažoval, pak podotkl: „Byl to opravdu silný jed a všichni byli v šoku. Neexistoval způsob, jak by někdo mohl zařídit mou otravu a přitom si být na sto procent jistý, že nezemřu."

„To přiznávám. Musel to být strašný risk," připustil jsem. „A také neříkám, že tvůj otec šel za Unciou a nad šálkem kávy mu řekl: Hele, nechtěl bys mého syna otrávit? Co třeba univerzitní banket? Ne, tak se to určitě nestalo. Jen podotýkám, že to načasování a provedení je podezřelé."

„Skoro nikdo nevěděl, že tam budu. Rozhodl jsem se na poslední chvíli," přiznal Neko, což mě zaujalo.

„Kde jinde jsi měl být?" zeptal jsem se.

„Na večeři s několika případnými sponzory v restauraci Pallace," zněla odpověď. „Nakonec jsem se s nimi domluvil na celodenním jednání následující víkend a šel jsem na ten banket, protože jsem tě chtěl vidět."

Restaurace Pallace bylo vyhlášené luxusní zařízení, kde se domlouvaly ty nejlukrativnější a také nejtajnější smlouvy v nadpřirozeném světě. Byla to restaurace, která se nacházela v jednom z tajných průchodů skrytém před lidmi, kde se podávali nejvybranější lahůdky a autentická kuchyně – kočkodlačí kuchyně. Na jídelním lístku měli maso, maso a zase maso. Často podávané ještě krvavé. Celý název byl ve skutečnosti Pallace Acinonyx, protože majitelé jsou gepardi – všichni však název zkracují už jen proto, že druhá část se špatně vyslovuje a stejně všichni vědí, že vám tu sice naservírují antilopu na deset způsobů, ale salát Caesar tu nedostanete.

Bylo to příhodné místo pro schůzku kočkodlaka s obchodními či politickými partnery. Navíc je to velká a žádaná restaurace, kde jak jsem slyšel je fluktuace zaměstnanců vysoká a najíst se v ní můžete i bez rezervace, pokud jste ochotni obsluhu u dveří podplatit čtyřmístnou a vyšší částkou. Bylo by to mnohem příhodnější a lépe dostupnější místo, kde někoho otrávit než přísně hlídaný banket, kde se návštěvníci museli magicky prokazovat coby pozvaní hosté. Přiznávám, systém identifikace zúčastněných nebyl bez chyby, sám jsem přece Filipa „přihlásil", ale zas tak jednoduché ho obejít taky nebylo. Ne, pokud jste nevěděli jak na to.

Hlavou mi vrtala ještě jedna otázka: „Ti sponzoři, se kterými ses měl sejít, jaké jsou rasy?"

„Dva skřítci, rusalka a domácí elf."

Pozvedl jsem obočí.

Neko jen pokrčil rameny, skoro omluvně. „Sháněl jsem sponzory, kde se dalo. Navíc jsem kandidát outsider – kandidát nerozhodnutých voličů a malých ras."

„Spíš mě zarazilo, že jsi je vzal do Pallace. Nebáli se, že je tam někdo zakousne?"

„Ha, ha," věnoval mi sarkastický veselosti zcela prostý smích.

„To je jedno," mávl jsem rukou. „Šlo mi hlavně o to, že to tedy nebyli zástupci kouzelnických ras. Kdyby tě před nimi někdo otrávil, zrovna dvakrát by ti nepomohli."

„To asi ne," připustil Neko.

„Proč ses rozhodl jít radši na ten banket?"

„Jak jsem říkal, chtěl jsem tě vidět."

Lehce jsem se usmál. To mi lichotilo, opravdu upřímně lichotilo. Bylo to v době našeho systému sudých a lichých dní- ten den jsme se vidět neměli, ale viděli jsme se den před tím a měli jsme se vidět den potom. Nevydržel beze mě ani jeden den?

„Přepadla tě náhlá touha? Věděl jsi, že na tom banketu budu dlouho před tím, tak proč ses rozhodl až na poslední chvíli?"

„Původně jsem nebyl na seznamu hostů. Ten se vytváří měsíce dopředu a v té době jsem byl jen jedním ze stovek bezvýznamných kandidátů. Potom, co mi podporu vyjádřili druidové a moje šance se výrazně zvedly, začali se o mě zajímat různí nadpřirození. Pozvánku jsem obdržel dodatečně a s průvodním dopisem děkana, který se zmínil, že je velmi dobrým přítelem mého..."

„Otce?" doplnil jsem větu, kterou Neko nedokončil. Zarazil se, jako kdyby ho zasáhl blesk.

S povzdechem si sedl na gauč a hlavu zabořil do dlaní. Prasklinami mezi jeho prsty jsem zaslechl tlumený hlas, který zlomeně potvrdil, to co už mi bylo jasné: „Děkan psal, že mi pozvánku zaslal na přání mého otce."

Položil jsem Nekovi ruku na rameno a nadechoval se k uklidňujícím slovům, ale zarazil mě.

„Prosím tě, už nicneříkej!"