NEKO

XXXVI.

     Můžu být rád za každou malou laskavost, říkal jsem si, když jsem zděšeně přepočítával přítomné příbuzné. Tou laskavostí jsem myslel fakt, že šlo opravdu jen o mé příbuzné a žádné známé či přátele, kterých mají rodiče snad stovky, ne-li tisíce. Na druhou stranu rod Eugenů je opravdu početný – vždyť jen já sám jsem nejmladší z šesti sourozenců.

Byli tu pochopitelně moji rodiče, sešli se i všichni moji sourozenci – nejstarší bratr a po něm následující sestra i se svými vlastními rodinami, což bylo dohromady pět dětí. Další sestra a dva bratři přišli jen s partnery. A pak samozřejmě plno tetiček a strýčků, sestřenek a bratranců a všichni se svými partnery a ratolestmi. Dohromady bylo v domě asi padesát čarodějů a sem tam nějaký příslušník jiné rasy, který se do rodiny přiženil či přivdal.

Všichni nás svorně pozorovali s ostražitostí, ale také radostí a hlavně zvědavostí. Všichni chtěli vědět, kdo si to ulovil zapřisáhlého – zatím ještě ne starého – mládence, který přísahal, že nechce a nebude s nikým chodit. Každý z nich pochopitelně věděl, kdo je to Ussirys P'Anthera a jen málokdo z nich neviděl nebo neslyšel o jeho veřejném prohlášení potom, co vstal ze smrtelné postele. Byli jsme tudíž bráni jako potvrzený pár – potvrzení bylo v tomto případě prakticky na úrovni zasnoubení, jak jedna z mých drahých tetiček nadšeně podotkla. Já tak nadšený nebyl.

Poprvé od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, kdo Neko ve skutečnosti je, jsem ocenil jeho politickou kariéru. Mluvit pořád a přitom nic neříct je vyloženě umění.

Neko byl pochopitelně středem pozornosti celé mé rodiny. Mě znali až moc dobře, takže na mě směřovalo jen pár dotazů nejčastěji typu: „Proč si nám o svém vztahu s Ussirysem P'Antherou nic neřekl?" Zato Neka se vyptávali na všechno a pořád. Chudák se nemohl ani najíst, pokaždé když se pokusil zvednout lžíci nebo vidličku k ústům, někdo mu položil otázku, na kterou vyžadoval odpověď. A Neko jim ji dal – obsáhlou, květnatou a bezobsažnou.

Pořád se nám nepodařilo dohodnout se na formě našeho vztahu, ale to mu nebránilo v tom, aby o něm vedl prakticky přednášku.

Jediné, co mi ulpělo v paměti, bylo Nekovo neustálé ujišťování a zdůrazňování dvou bodů: jsme pár a párem zůstaneme. Moji rodiče si nemohli přát nikoho odhodlanějšího jako partnera jejich nejmladšího syna. Sourozenci si mě zas dobírali. Byl jsem doteď jediný nezadaný – když nepočítám několik nezletilých bratranců a sestřenic – a všichni se pomalu a jistě těšili na další svatbu v rodině.

Co bylo nejhorší, když se jedna z mých tet – jiná, než ta, která mluvila o našem vztahu jako o zásnubách - jako první o případné svatbě zmínila, moje reakce byla naprosto neadekvátní. Mou první myšlenkou totiž nebylo: NIKDY! jako by měla být, ale umírněné a až moc smířené: NE DŘÍV NEŽ DODĚLÁM ŠKOLU. Kruci, školu bych měl dokončit příští rok na jaře.

Nejvíc mě ale vyděsila malá Coco – jak jsme přezdívali nejmladší dceři otcovy druhé sestry. Bylo jí teprve čtrnáct let, ale už měla aspirace stát se úspěšnou básnířkou. Jak se ukázalo, jedním z předpokladů toho psát dobré básně je mít romantické srdce, takže jsem neměl být překvapen, když to byla ona, kdo položil tu zákeřnou otázku: „Jak jste se poznali?"

Všichni najednou zmlkli a napjatě poslouchali, jako bychom se nechystali vyprávět příhodu, ale přednášet modlitbu.

Byl jsem vděčný, když se slova ujal Neko, protože já bych nejspíš jen zmateně blekotal a snažil se přijít na to, jak zamaskovat pravdivý začátek našeho vztahu. Přece jen není dobré rodině vyprávět o žhavém anonymním sexu u zdi kostela, že? Obzvláště, když tam byly děti.

„Jak si myslíš, že jsme se poznali?" vrátil Neko Coco otázku a ta se zarděla.

„Myslím, že to bylo romantické. Alespoň tak jsem si to představovala, když jsem viděla tvé horoucí vyznání v televizi. Říkala jsem si, že taková láska musela vzplanout sice rychle, ale také něžně," povzdechla si a ke konci prohlášení už se jí oči stáčeli kamsi ke stropu – snad teatrálně hleděla k hvězdné obloze nebo tak něco. „Prostě láska na první pohled."

Neko se na ní shovívavě usmál a začal vysvětlovat: „Jsem dlak. Pro nás neexistuje něco jako láska na první pohled. My máme něco mnohem silnějšího – ve chvíli, kdy potkáme toho pravého, prostě víme. Víme, že ten dotyčný je pro nás naprosto ideální, že nás dokonale doplní, že je naším druhem."

„Takže to jsi prožil, když jsi poprvé uviděl Arka?" přerušila ho Coco nedočkavě. „Že je to ten pravý?"

„Ne tak docela," zasmál se Neko. „Poprvé jsem ho uviděl na jednom předvolebním meetingu. Byli jsme od sebe daleko a bylo tam hodně nadpřirozených, takže jsem si nemohl být jistý, ale na první pohled mě zaujal a já věděl, že se chci o něm dozvědět víc. Bohužel se mi ztratil v davu a já ho nemohl najít. Nakonec jsem na něj narazil čistě náhodou v potemnělé uličce, když odcházel..."

„Dokážu si to představit," přerušila ho Coco a Neko se přerušit dal rád. „Míjeli jste se v setmělé a tajemné uličce. Oba zahloubáni ve vlastních myšlenkách, skoro ani nevnímajíc co se kolem děje. Pak ale přišel náhle ten moment poznání – vteřina, kdy dva cizinci kolem sebe proplouvají jako koráby na širém moři, cizí a přesto mající tolik společného. Zdvořilé pokývnutí na pozdrav, náhodné setkání očí... Jiskra přeskočila a zažehla požár. Chytil si ho za ruku a on se chytil tebe. Chvíli jste na sebe jen hleděli, hledali ta správná slova. Usmáli jste se jeden na druhého – překvapeni intenzitou potřeby být s tím druhým, přestože se dosud neznali. Chtěli jste si toho najednou tolik říct, ale nevěděli jak začít. Nakonec jste se zasmáli a propletli si vzájemně prsty. Ruku v ruce jste zašli do blízké kavárny nebo restaurace a téměř celu noc promluvili. Svěřovali jste si vzájemně svá tajemství, své touhy a sny. Přestože vám připadalo, že se znáte snad už od narození, poznávali jste neúnavně jeden druhého do nejmenších detailů. Když už se rozednívalo a vám stále připadlo, že si toho musíte tolik říct, věděli jste, že spolu po zbytek života, protože jste právě nalezli druhou půlku své duše."

Coco dovyprávěla svou fantazii a zasněně si povzdechla, jakoby to byl příběh, který by sama chtěla prožít. A upřímně? Asi by mi taky nevadilo, kdyby to tak proběhlo. Respektive budu zatraceně rád, když si zbytek rodiny bude myslet, že přesně tak vypadalo moje seznámení s Ussirysem P'Antherou.

Nenápadně jsem se rozhlédl po členech své rodiny, abych odhadl jejich reakci na Cocoinu pohádku a spokojeně jsem se usmál. Vypadalo to, že ji všichni spolkli jako bonbón a ještě se olizovali. Stačilo tedy jediné – potvrdit to jako oficiální verzi.

„Jako bys tam byla," usmál se na Coco Neko vlídně a já měl chuť zatleskat.

Došlo mi, že Neko dokonale odhadl Coco a nasměroval jí právě k takovému projevu. Rozhodl se sám neříkat nic, ale nechat někoho jiného dovyprávět příběh a po jeho skončení jen odsouhlasit danou verzi či jí trochu poupravit.

A tak, páni a dámy, politický expert manipuluje s pravdou.