NEKO

LII.

„Dobře..." zase se zarazil a nějakou dobu přemýšlel, pak však odhodlaně spustil: „Kočkodlaci jsou druhým nejrozšířenějším druhem dlaků hned po vlkodlacích. Alespoň co se do počtu nadpřirozených jedinců, kteří se k této rase hlásí, ale je tu jeden zádrhel, který se v posledních staletích pořád zostřoval a zhruba před sto padesáti lety dosáhl prakticky kritického bodu. Tím zádrhelem je rozmnožování. Chápej – kočkodlaků je hodně, ale rozlišují se do více než tuctu podras, které se vzájemně nemohli křížit nebo vzniknul-li náhodou jejich spojením potomek, často byl fyzicky postižený nebo neplodný. Tygři, lvi, pumy, rysi, levharti... Je nás hodně, ale přesto jsme vymírali. Nejprve to bylo matematickou řadou – dvacet párů zplodilo deset koťat, koťata se spárovala, spářila a zplodila pět koťat... Z pěti koťat už byly jen dva páry a jeden kočkodlak nenalezl partnera a pochopitelně nezplodil potomka. Jak jsem řekl, zůstávalo příliš mnoho kočkodlaků singl a i ti, kteří našli druha, nedokázali přivést na svět dostatek koťat, aby vyrovnali úbytek. Ještě před tři sta lety bylo na světě asi deset milionů kočkodlaků, před sto padesáti lety jich nebyla ani třetina."

„Mortalita a natalita, chápu," přerušil jsem ho, aby mi nemusel dávat přednášku o statistikách populačního růstu a úbytku. Tohle navíc nebylo pro mě nic nového – stejný osud potkal celou řadu ras nadpřirozených, někteří se vzpamatovali, někteří vyhynuli. Jen jsem nevěděl, se kočkodlaci natolik přiblížili této hraně.

„Jak jsem říkal, zprvu to šlo matematickou řadou, ale brzo se to zvrtlo a přerostlo to do řady geometrické. Hrozila katastrofa. A nejen populační, ale i sociální – ti kočkodlaci, kteří zůstali sami bez druha, se s tím odmítali smířit," pokračoval Neko. „I za cenu, že pravděpodobně nebudou moci mít potomky, začali uzavírat sňatky s jinými a mnohdy i nedlačími druhy – tak se vyvinulo prozatímní pouto."

„Počkat!" znovu jsem ho přerušil. „Kdy se tohle stalo? Myslel jsem, že „prozatímní pouto" je něco, co mohli dlaci dělat odjakživa."

„Většina dlaků se to tak snaží prezentovat, ale ne. Je to uměle vytvořená schopnost, která byla dokonce zavedena i zákonem v roce 1876."

„Jak můžeš legalizovat schopnost?" divil jsem se.

„Jakým způsobem bylo zavedeno používání portálů?" vrátil mi Neko otázku.

Jen jsem mávl rukou. „Ale to je něco úplně jiného. Portály byly legalizované, coby uznaný způsob cestování čarodějů a dalších kouzlících nadpřirozených. Ale ne všichni čarodějové je dokáží vytvořit. Musíme se to naučit a není to zrovna jednoduché, víš? Sice teoreticky všichni čarodějové mají schopnost portál vytvořit, ale jen část z nich ví, jak na to. Snad mi nechceš tvrdit, že se kočkodlaci ve škole učí, jak kousat své sexuální partnery, aby je k sobě připoutali, že ne?"

Ta myšlenka mi přišla přímo absurdní. A taky jsem to dal Nekovi najevo, on se však jen pousmál, takovým tím způsobem „tvá naivita je rozkošná, ale trochu hloupá".

„Máš pravdu, že se to ve škole neučíme prakticky, ale každý kočkodlak musí projít a složit zkoušku z předmětu Pravá a dočasná pouta – v podstatě sexuální výchova - obvykle vyučovaný v šesté nebo sedmé třídě základních škol. Dříve se vyučoval až později, ale pak se přišlo na to, že ne všechny děti čekají na zletilost předtím, než začnou experimentovat se sexem a neúmyslně navázaných dočasných pout bylo příliš, takže byla výuka nejen přesunuta do nižších tříd, ale pozměnil se i její obsah. Děti se tak hlavně učí, jak omylem někoho nepřipoutat."

Zvedl jsem ruku jako žáček ve škole, což mi trochu – ale jen vážně trošilinku – připadalo v tu chvíli vtipné. Když mě Neko vyzval, abych se ptal, přednesl jsem svůj dotaz: „Pořád něco nechápu. Říkáš snad, že dřív nebyli dlaci schopní se připoutat k někomu jinému, než ke svému pravému druhovi, po roce 1876 najednou vzniklo tohle „dočasné pouto" a děti se musí učit, jak to zvládat, protože je to tak účinné, že se k sobě poutali často neúmyslně?"

„V podstatě ano," potvrdil mi Neko.

„Ale jak? Jak vznikla tahle schopnost?"

„Jak jsem říkal, vytvoření pravého pouta mezi dvěma kočkodlaky bylo značně omezené a čím dál častěji vzácnější, takže se hledaly alternativy. Nakonec ve spolupráci s několika zástupci z čarodějných ras – nejen čaroději, ale i zaklínači nebo druidy – se našlo řešení v umělém vytváření dočasných pout-"

„Ale jak!?" vykřikl jsem už skoro zoufale.

„Dostal bych se k tomu, kdybys mě nepřerušoval," poznamenal suše Neko a já měl chuť skočit mu po krku. „Jak víš, dočasné pouto se vytváří za pomoci kousnutí, kdy je do těla partnera vpraven enzym, který reaguje s jak s fyziologií partnera, tak i s dlačími hormony vylučovanými během sexuálního styku."

„Pokud se konečně nevymáčkneš, ukončím tuto diskusi a vyhodím tě ze svého domu," vyhrožoval jsem mu a byl jsem tak na devadesát osm procent vážný. Takhle diskuse mne opravdu frustrovala.

Zahleděl se na mě skoro stejně naštvaně, jako jsem na něj hleděljá. Pak řekl: „Očkuje se to, spokojený?"