NEKO

XXXIII.

Já vím, už je to strašně dlouho a já se moc a moc omlouvám. 😔

Snad vám to vynahradím tím, že přidávám rovnou osm kapitol najednou. 😘

***     ***     ***

Když jsem se probudil, v pokoji bylo ještě šero a i bez koukání na budík jsem věděl, že nebude zvonit ještě minimálně hodinu. Protáhl jsem se, čímž jsem se účinně otřel o pevné teplé tělo, které leželo vedle mě.

Neko se také zavrtěl a ještě v polospánku mě políbil na krk, což byla pro jeho ústa nejbližší partie mého těla, na kterou dosáhl. Stačil mi ten lehký dotek, abych se necelý rozechvěl. Můj mozek mi říkal, že tohle je nepřirozený stav – zbytek těla tvrdil opak.

Násilně jsem si připomněl, co jsem sám sobě včera slíbil a to, že nechám věcem víceméně volný průběh. Proto jsem se odhodlal a tiše řekl: „Dobré ráno."

Přímou úměrností k rozšíření úsměvu na Nekově tváři tálo moje srdce z bodu chladné opatrnosti k vřelému nadšení – obzvláště, když jsem uslyšel zabručení jeho hlubokého hlasu, které mi ranní pozdrav oplácelo.

„Měli bychom pomalu vstávat," navrhl jsem, ale Nekovy ruce mě sevřely kolem pasu úžeji a přitiskl si mě ke svému nahému tělu, které i přes nebo možná právě kvůli několikahodinovému odpočinku bylo už zase připravené. Jen s vypětím všech sil jsem udržel svoje instinkty na uzdě a nevrhl se na něj místo snídaně.

„No tak, já mám školu a jsem si jistý, že ty máš taky řadu povinností," zkoušel jsem ho přesvědčit a tentokrát jsem ho zaujal na tolik, že alespoň otevřel oči.

„Mě se ale z téhle pohodlné postele vůbec nechce," zašeptal a tentokrát mě políbil na rameno. V duchu jsem zaklel, protože mě jeho ústa pálila jako cejch a podkopávala všechna má dobrá předsevzetí.

„Přesto vstát musíme," odporoval jsem mu a pokusil se ještě jednou odtáhnout, ale i v tomhle případě mě nenechal jít.

„Dobře, vstaneme, ale jen pod jednou podmínkou."

Zvedl jsem tázavě obočí. Už i vstávání je podmíněno vztahovými kompromisy?

„A to?"

„Neděs se. Jen jsem se chtěl na něco zeptat," řekl Neko a nadzvedl se na lokti, čímž způsobil posun deky, která se mu svezla až k pasu a odhalila jeho svalnatý hrudník. Musel jsem polknout, čehož si Neko naštěstí nevšiml. „Víš, že mluvíš se spaní?"

Protočil jsem oči. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem tak rád vyměnil rodinné sídlo za žití v sice malém, ale soukromém domku kousek od univerzity – nikdo mě nechodil tajně poslouchat jen proto, aby měl ráno čím mě škádlit a čemu se se zbytkem rodiny smát.

„Jsem si toho vědom," ucedil jsem. „Co zajímavého jsem vykládal?"

„Spoustu věcí," zakřenil se Neko. „Většina nedávala smysl nebo jsem tomu nerozuměl..."

„Pochopitelně. Jsou to žvásty mého podvědomí. Ve spánku se mozek snaží utřídit si myšlenky a vzpomínky z předchozího dne – sám o sobě je to složitý proces, a pokud se někdo zabývá tak složitými věcmi jako je obor mého studia, tak pochopitelně fragmenty vyslovené nahlas bez logické struktury nebo kontextu nebudou dávat nikomu smysl."

„Jedna věc mě zaujala, opakoval jsi jí totiž pořád dokola," pokračoval Neko, jako bych vůbec nic neřekl. „Kdo nebo co je Neko?"

Rajčata by mi mohla barvu závidět.

Hlavou mi proletěla řada strategií, které jsem jednu po druhé zamítal, protože se mi zdálo, že lež by byla brzo odhalena a zatloukání by dopadlo ještě hůř. Zbývala jediná možnost: vzmužit se a přiznat pravdu.

„Je to jen taková přezdívka. Používám jí často, takže se nedivím, že se mi zamíchala i do snů. Prostě to ignoruj," vysvětlil jsem překotně a nenápadně milimetr po milimetru se sunul k okraji postele.

„Přezdívka pro koho?" dorážel dál Ussirys P'Anthera, jakoby obhájce před soudem, který už odpověď zná, ale potřebuje veřejné přiznání.

„Pro tebe!" vykřikl jsem trochu naštvaně, že mě tímhle ponížením donutil projít. „Neznal jsem tvoje jméno a nějak jsem tě adresovat musel, ne?"

Neko se rozesmál, až se postel začala otřásat. „Přezdívka Neko pro kočkodlaka. Velice originální."

Měl jsem toho plné zuby. Odhodil jsem deku, odhodlaný už konečně vstát a nechat řechtajícího se zmiňovaného kočkodlaka smát se klidně až do skonání světa.

Z postele jsem se však nedostal. Neko mě chytil za zápěstí levé ruky a stáhl mě zpátky na madraci. Abych neměl vůbec žádnou šanci, ještě na mě nalehl a zatížil mě tak svým tělem.

„Kdykoli ses mohl zeptat na moje jméno – rád bych ti odpověděl, víš?" pořád se mi smál. „Ale musím říct, že se mi ta přezdívka docela líbí."

„Tak to jsem rád," ucedil jsem sarkasticky.

„Klidně mi tak můžeš říkat dál," ujistil mě, i když jsem o to nestál. „Nebo mi můžeš jako všichni moji nejbližší říkat Rys."

„Proč ne Ussi? Proč Rys?" zeptal jsem se ani ne tak ze zvědavosti spíše, abych odvedl jeho pozornost.

„Kromě toho, že Ussi zní naprosto příšerně, mám pro to jméno ještě jiné důvody."

To mě zaujalo. „Jaké důvody?"

„To je na delší vyprávění, ale slibuju, že ti to jednou řeknu."

Zamračil jsem se. Jeho náhlá vyhýbavost se mi nelíbila, ale z jeho tváře bylo jasné, že v tomhle neustoupí.

„Ty ale nejsi ve skutečnosti rys, ne? Tedy rys jako z živočišného rodu lynx - středně velká kočkovitá šelma..." nebyl jsem si jistý, jestli jsem nezašel moc daleko. Absolutně jsem plaval v tom, jaké panuje dekorum, etika nebo politická korektnost o mluvení na téma specifického poddruhu s dlakem. Nechtěl jsem ho urazit, ale docela mě to zajímalo.

Neko se naštěstí netvářil nijak naštvaně. Spíš pobaveně.

„Ne tak docela," odpověděl se záhadným úsměvem na rtech. „Ve skutečnosti jsem velká kočkovitá šelma, na což poukazuje právě to Ussi v mém jméně."

„Nechápu," přiznal jsem nahlas.

„Odkazuje to na řeku Ussuri, která tvoří hranici mezi ruskem a Čínou," napověděl mi a mě najednou bliklo.

„Tygr Ussurijský!"

„Bingo," zazubil se na mě. „Jsem Tygr. Chceš vidět mou druhou formu?"

Na chvíli jsem sezarazil a nevěděl, co odpovědět. Neko si naneštěstí mé mlčení vyložil jakosouhlas a ve chvíli, kdy jsem se díval z očí do očí ohromnému tygrovi, jsem užprotestovat ani nemohl.